ECLI:CZ:US:2015:1.US.3319.13.1
sp. zn. I. ÚS 3319/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Komerční banky, a. s., zastoupeného JUDr. Alenou Bányaiovou, CSc., advokátkou se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 29 Cdo 925/2011-392, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010 č. j. 9 Cmo 66/2010-351 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2010 č. j. 26 Cm 110/2002-297, za účasti Československé obchodní banky, a. s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Na Poříčí 1046/24, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel napadá řádně a včas podanou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 11. 2013 shora označený rozsudek Nejvyššího soudu s tím, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu vykazuje znaky libovůle, čímž porušuje zákaz svévolného rozhodování soudů, zároveň nebylo řádně odůvodněno a lze v něm spatřit též extrémní nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními. Uvedené rozhodnutí tímto porušuje jeho Listinou zaručené právo na spravedlivý proces, přičemž stejné vady spatřuje stěžovatel též v předcházejících rozhodnutí obecných soudů ve věci.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byl nárok uplatňovaný Československou obchodní bankou, a. s., (dále jen "žalobce") na zaplacení částky ve výši 24 400 000 USD stěžovatelem. Svůj nárok žalobce opřel o existenci platného Závazkového prohlášení k záruce uzavřeného dne 31. 10. 1991 (dále jen "Závazkové prohlášení") mezi právním předchůdcem stěžovatele, Komerční bankou, s. p. ú., a společností Cheteng, s. r. o., (dále jen "Cheteng"). Předmětem Závazkového prohlášení byla záruka stěžovatele plnit věřitelům Cheteng pohledávky v plné výši a na první vyzvání, a to v souvislosti s plněním kontraktu s firmou Alumina Plant Project of Iran (dále jen "APPI"), v němž se jednalo o uzavření závazku mezi APPI jako objednatelem a společností Technoexport jako zhotovitelem a dodavatelem investičního celku "závod na výrobu kysličníku hlinitého", a v němž Cheteng figuroval jako subdodavatel poskytující plnění zhotoviteli (dále jen Smlouva "70/110"). Žalobce, stěžovatel, společnost Technoexport a společnost Cheteng uzavřely dne 15. 11. 1991 v souvislosti s plněním a vystavením záruk Smlouvy 70/110 dohodu o řešení bankovních operací akce Alumina Plant Jajarm Iran (dále jen "Čtyřstranná dohoda"). Následně dne 19. 12. 1991 vystavila Bank Tejarat bankovní záruku ve prospěch společnosti APPI, pokud společnost Technoexport poruší své závazky ze Smlouvy 70/110, zároveň se žalobce zavázal za tuto záruku poskytnout Bank Tejarat plnou protizáruku. Dne 25. 6. 2001 vyzvala Bank Tejarat žalobce k zaplacení části ve výši 24 400 000 USD, tento ji zaplatil a vyzval k jejímu zaplacení stěžovatele, který zaplacení odmítl s tvrzením, že Závazkové prohlášení je neplatné a stěžovateli z něho nevznikla povinnost k plnění.
3. Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Obsah Závazkového prohlášení vyložil podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, tak, že se jedná o abstraktní bankovní záruku související s bankovní protizárukou vystavenou žalobcem pro Bank Tejarat, z důvodu čehož postačila ke vzniku povinnosti stěžovatele splnit pouhá výzva žalobce.
4. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil. Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přičemž znovu provedl důkaz Závazkovým prohlášením. Na rozdíl od soudu prvního stupně použil k zhodnocení tohoto důkazu zákon č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu. Na jeho základě v návaznosti na obsah Čtyřstranné dohody dovodil, že úmyslem stěžovatele bylo poskytnout bankovní záruku za vystavení záruky žalobce ve prospěch Bank Tejarat. Odvolací soud vyhodnotil Závazkové prohlášení jako abstraktní bankovní záruku, v níž byla vysloveně vyloučena subsidiarita závazku a u níž není dán ani princip akcesority; stěžovatel tedy byl povinen plnit po vyzvání a zároveň nemá vůči žalobci námitky, které by mohl uplatnit Cheteng.
5. O dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej zamítl poté, co shledal dovolání stěžovatele přípustným. Po přezkumu hodnocení důkazů však neshledal důvod odchýlit se od závěrů odvolacího soudu.
6. Žalobce v postavení vedlejšího účastníka řízení bez toho, aby byl Ústavním soudem vyzván, zaslal k ústavní stížnosti své vyjádření. Upozornil na skutečnost, že Ústavní soud není další odvolací instancí a jeho úkolem není kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů. Ohledně stěžovatele uvedl, že jeho pouhý nesouhlas s právními závěry obecných soudů doplněný odkazem na příslušná ustanovení Listiny není sám o sobě způsobilý založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Na základě vlastní argumentace a odůvodnění dospěl vedlejší účastník řízení k závěru, že rozhodnutí obecných soudů ve věci byla vydána v řádném procesu a náležitě odůvodněna, do ústavně garantovaných práv stěžovatele tedy nedošlo.
II.
7. Po seznámení s předloženým rozhodnutím obecného soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele není důvodný.
8. Ústavní soud při své činnosti opakovaně upozorňuje, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti, nikoli další odvolací instancí v rámci soustavy obecných soudů. Není institucí, jež poskytuje univerzální ochranu a dozor nad spravedlností ve všech rozmanitých právních vztazích vznikajících, vyvíjejících se či zanikajících na území České republiky. Jeho přezkumu dominuje vertikální linie vztahů mezi občanem a veřejnou mocí. V rovině horizontálních vztahů soukromého práva má ohledně přezkumu Ústavní soud výrazně omezené možnosti a je oprávněn posuzovat pouze situace, v nichž dochází k prozařování základních práv a svobod do soukromoprávní roviny.
9. Ústavní soud taktéž předesílá, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zároveň mu na základě zákona ani nepřísluší hodnotit soudy zjištěný skutkový stav, či jimi dříve provedené důkazy; jeho úkolem je posoudit, zda obecné soudy svými rozhodnutími neporušily některá základní práva a svobody stěžovatele tím, že řízení, jež vedly, včetně všech procesních postupů, uplatněných právních názorů a celkového výsledku, nevybočilo z mezí zásad spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Mezi maximy spravedlivého procesu patří mimo jiné povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a racionálně i logicky se při tom vypořádat se všemi důkazy i argumentačními tvrzeními v řízení uplatněnými, přičemž v opačném případě může dojít k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 207/11 ze dne 16. 6. 2011, nález sp. zn. III. ÚS 3606/10 ze dne 29. 3. 2011, či nález sp. zn. IV. ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004).
10. Nejvyšší soud postupoval při zjišťování skutkového stavu věci a vyvozování následných právních závěrů z hodnocení předložených důkazů a vyjádření obou stran sporu, a to v mezích zásady volného hodnocení důkazů, která dává soudu možnost volného a nezávislého provedení a hodnocení důkazů, což vyplývá z principu nezávislosti dle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, přičemž ani Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, či nález sp. zn. IV. ÚS 581/06). Rovněž skutečnost, že Nejvyšší soud vycházel z předchozích rozhodnutí obecných soudů v dané věci, jelikož na základě vlastního provedeného hodnocení neshledal důvod odchýlit se od závěrů odvolacího soudu ohledně výkladu, povahy a obsahu Závazkového prohlášení, neshledává Ústavní soud porušení práva na spravedlivý proces; v tomto ohledu jde rovněž o realizaci zásady volného hodnocení důkazů provedených nalézacími soudy.
11. Nejvyšší soud se v daném případě vypořádal s předloženými důkazními prostředky racionálně a při odůvodnění se nedopustil úvahy zjevně nelogické, tudíž libovolné a odporující zásadám spravedlivého procesu. Ve skutkových zjištěních a právních závěrech vyvozených z provedeného dokazování učinil logické, přesvědčivé, podložené, a tedy ústavně konformní odůvodnění. Totéž učinily při projednávání věci obecné soudy prvního a druhého stupně, jejichž procesní postup tedy, stejně jako postup Nejvyššího soudu, nezakládá porušení ústavních norem českého právního řádu.
12. S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud v této konkrétní věci k závěru, že o ní není oprávněn rozhodnout jinak, než ji jako zjevně neopodstatněnou odmítnout [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu