ECLI:CZ:US:2015:1.US.3338.14.1
sp. zn. I. ÚS 3338/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Čechury, zastoupeného Mgr. Viktorem Procházkou, advokátem se sídlem Brno, Zemkova 1538/20, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2014 č. j. 5 Ads 44/2014-20 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2014 č. j. 36 Ad 17/2013-27, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před správními orgány a obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu před nezákonným správním aktem podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2014 č. j. 5 Ads 44/2014-20 byla zamítnuta kasační stížnost směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2014 č. j. 36 Ad 17/2013-27, kterým došlo k odmítnutí stěžovatelovy žaloby napadající rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ČR ze dne 10. 4. 2013 č. j. 2012/977756-421. Odvolací správní orgán zamítl odvolání stěžovatele proti výroku II. rozhodnutí Úřadu práce České republiky - krajské pobočky v Brně ze dne 5. 12. 2012 č. j. MPSV-UP/X/12/AIS-ZAM (správní akt orgánu prvního stupně byl potvrzen). Úřad práce ČR rozhodl ve vztahu ke stěžovateli podle §78 odst. 3 a odst. 8 písm. e) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"), o neposkytnutí zvýšení příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za III. čtvrtletí roku 2012 ve výši 220 000 Kč. Správní soudy dospěly k závěru, že stěžovatel se domáhal přezkoumání správního rozhodnutí, které je z přezkumu podle §14 odst. 5 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "rozpočtová pravidla"), vyloučeno. Žaloba stěžovatele byla proto odmítnuta z důvodu její nepřípustnosti.
II.
Obsah ústavní stížnosti
3. V ústavní stížnosti bylo argumentováno tím, že obecnými soudy vyslovený závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu o neposkytnutí zvýšení příspěvku podle §78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti ve správním soudnictví je ústavně nonkonformní. Existenci kompetenčních výluk je v rámci soudního řízení správního nezbytné vykládat restriktivně. Pouze věci, které zákonodárce výslovně vypočetl, jsou z přezkumu ve správním soudnictví vyloučeny. V pochybnostech je nutno soudní přezkum umožnit, jinak dochází k nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegatio iustitiae.
4. Stěžovatel namítal, že na každý konkrétní případ je nutné nahlížet individuálně, nikoli jej generalizovat prostřednictvím vydaných (skutkově toliko podobných) soudních rozhodnutí, jak učinily správní soudy. Zdůraznil, že mu ve správním řízení nebylo poskytnuto zvýšení příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, neboť podle názoru správního orgánu v době žádosti o poskytnutí příspěvku neuplynulo 12 kalendářních měsíců předvídaných ustanovením §78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. Stěžovatel však uvedl, že chráněná místa pro osoby se zdravotním postižením byla v rámci sdružení stěžovatele a jeho obchodního partnera zřízena už dříve. Rozhodnutí správních orgánů, v nichž byl formulován právní závěr ohledně kontinuity či diskontinuity právních vztahů ve sdružení, nelze mít z materiálního hlediska za rozhodnutí, na která dopadá kompetenční výluka podle §14 odst. 5 rozpočtových pravidel. Rovněž na základě formálního výkladu ustanovení §14 odst. 4 a 5 rozpočtových pravidel je možno usuzovat na nepřípustně extenzivní a ústavně nekonformní aplikaci rozhodných právních norem obecnými soudy. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že kompetenční výluka se vztahuje na rozhodnutí, jímž poskytovatel dotace žádosti vyhoví, nikoliv na rozhodnutí, kterým vyhověno není.
III.
Právní posouzení
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
6. Napadená rozhodnutí obecných soudů lze považovat za ústavně konformní výsledek soudního řízení správního. Právní závěr o uplatnění výluky ze soudního přezkumu (stanovené v rozpočtových pravidlech) na rozhodnutí správního orgánu o neposkytnutí zvýšení příspěvku podle zákona o zaměstnanosti byl řádně odůvodněn a nevybočuje z kautel ústavnosti. Shodně se Ústavní soud vyslovil k obdobné věci stěžovatele v usnesení ze dne 11. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3337/14, na něž odkazuje.
7. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, má podle čl. 36 odst. 2 Listiny právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost správního rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. Pokud jde o správní rozhodnutí vztahující se k základním právům a svobodám chráněným ústavními normami nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, bylo by vyloučení správních aktů ze soudního přezkumu na základě zákona protiústavní. Porušení práva na soudní ochranu ovšem Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat ve smyslu garance úspěchu v řízení nebo vydání rozhodnutí odpovídajícího názoru účastníka. Zaručeno je pouze právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny ústavní zásady legitimního rozhodování.
8. Z výše řečených důvodů Ústavní soud rozhodl o návrhu stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu