ECLI:CZ:US:2015:1.US.3400.15.1
sp. zn. I. ÚS 3400/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Chudáčka, zastoupeného JUDr. Františkem Šístkem, advokátem se sídlem Praha 10, Sportovní 826/8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2014 č. j. 21 C 19/2006-541, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014 č. j. 28 Co 343/2014-655 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2015 č. j. 30 Cdo 1856/2015-716, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na náhradu škody vůči státu dle čl. 36 odst. 3 Listiny a práva na ochranu majetku, zaručeného v čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel se domáhal zaplacení částky 4 460 465 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené mu v průběhu trestního řízení nesprávným úředním postupem Policie České republiky. Trestní řízení bylo proti stěžovateli vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 127/2004, byl v něm obžaloby zproštěn, neboť skutek se nestal. Bezprostředně po zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli uloženo vydat peněžní částku 120 000 Kč a originál směnky vystavené domnělým poškozeným několik hodin předtím ve večerních hodinách dne 14. 2. 2004 na částku 4 300 000 Kč. Policejní orgán pak předal částku 120 000 Kč domnělému poškozenému a 30. 4. 2004 policejní orgán zjistil, že mu byl odcizen celý vyšetřovací spis i se směnkou v něm vloženou. Vyšetřovací spis ani směnka nebyly nikdy nalezeny. Řízení, které vedla Policie ČR pro podezření ze spáchání trestného činu krádeže, skončilo bezvýsledně, pachatel nebyl zjištěn a věc byla odložena. Stěžovatel vedl mnohaleté řízení o náhradu škody, která mu vznikla odebráním peněz v hotovosti, směnky, kterou nemohl u směnečného dlužníka uplatnit a pro náklady právního zastoupení vynaložené v trestním řízení. Ohledně nároku na zaplacení náhrady za směnku ve výši 4 300 000 Kč soud prvního stupně pod č. j. 21 C 19/2006-541 i Městský soud v Praze jako soud odvolací pod č. j. 28 Co 343/2014-655 uznaly nárok na zaplacení náhrady škody pouze ve výši 409 332 Kč včetně zákonného úroku z prodlení, ve zbytku této části uplatněného nároku byla žaloba pravomocně zamítnuta. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 8. 2011 č. j. 28 Cdo 4641/2008-285 uznal, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť originál směnky nebyl uchováván policejním orgánem způsobem předpokládaným pro uchovávání cenných věcí a uznal, že za ztrátu směnky proto odpovídá Česká republika. Soud prvního stupně i soud odvolací vycházely z tohoto právního názoru, avšak přiznaly stěžovateli jen část žalované částky, protože hodnota majetku výstavce směnky (směnečného dlužníka) ke dni ztráty směnky nebo ke dni možného jejího uplatnění nedosahovala takové výše, aby mohla být směnečná suma stěžovateli skutečně vyplacena.
3. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že ohledně stěžovatelem uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 4.300.000,- Kč, vzniklé v důsledku ztráty směnky Policií ČR, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v souzené věci žalovaná způsobila stěžovateli škodu ztrátou směnky jako listiny, která mu zakládala právo majetkové povahy. Výše škody se v takovém případě obecně odvíjí z rozdílu mezi plněním, které by se poškozenému dostalo při obvyklém sledu událostí, nebýt nesprávného úředního postupu, a mezi plněním, které se žalobci skutečně dostalo. Obecné soudy založily svá rozhodnutí v uvedeném rozsahu na závěru, že se žalobci nepodařilo prokázat, že ke dni splatnosti a ztráty směnky, tedy ke dni 29. 2. 2004 a k 30. 4. 2004, byl směnečný dlužník solventní, a proto nemohlo dojít ke vzniku škody, za kterou by byla žalovaná odpovědná dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění platném v rozhodném období. Skutečnost, že soud prvního stupně nepřihlédl, ke znaleckému posudku předloženého stěžovatelem, je řádně odůvodněna. Ohledně této námitky proto nelze dovozovat svévoli soudu při hodnocení provedených důkazů.
4. V postupu soudů shledává stěžovatel zásah do svého práva na ochranu majetku, neboť nemohl splnit požadavek, aby doložil hodnotu cizího majetku či solventnost cizí osoby před více než jedenácti lety. Přičemž tato cizí osoba vyvolala nepravdivým oznámením trestní stíhání stěžovatele a stěžovateli ani soudu během řízení žádnou součinnost ke zjištění svého majetku neposkytla. Soudy při aplikaci zákona nešetřily podstatu a smysl základního práva stěžovatele na náhradu škody zaručeného v čl. 36 odst. 3 Listiny. Odůvodněním svých rozhodnutí pak podle stěžovatele zakryly zřejmou nespravedlnost. Nalézací soud uplatněným nárokům vyhovoval jen postupně a s významnými průtahy v řízení, přičemž za odcizenou směnku v prostorách policejní služebny bylo stěžovateli přiznáno jen minimální odškodnění. Obecné soudy se dále v odůvodnění svých rozhodnutí důsledně nevypořádaly se všemi skutečnostmi vyšlými v řízení najevo, čímž porušily podle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.
8. Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. jež odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007, N 148/46 SbNU 471). Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud rovněž neshledal.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu