ECLI:CZ:US:2015:1.US.3442.15.1
sp. zn. I. ÚS 3442/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Koliště 55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015 č. j. 30 Cdo 984/2015-486, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 8. 2015 č. j. 30 Cdo 984/2015-496, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2014 č. j. 16 Co 322/2012-434 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 20. 3. 2012 č. j. 7 C 486/2009-356 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka včas podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená usnesení obecných soudů tvrzením, že jimi bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy podle stěžovatelky v průběhu řízení postupovaly zcela v rozporu s ústavně zakotvenými právy, neboť její věc nebyla projednána v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními a napadená rozhodnutí nebyla řádně odůvodněna. Konkrétně odvolací soud podle stěžovatelky neuvádí v napadeném rozhodnutí žádné právní posouzení a ani neaplikuje zákonné předpisy či ustanovení a bez dalšího přejímá rozhodnutí soudu prvního stupně, což jeho rozhodnutí činí nepřezkoumatelným. Závěr o nutnosti ustanovení znalce ke zjištění ceny nemovitostí před jejich převodem je podle stěžovatelky v přímém rozporu s judikaturou Nevyššího soudu. Dovolací soud se podle stěžovatelky dopustil přepjatého formalismu, když dovolání odmítl jako nepřípustné pro absenci vymezení kritérií přípustnosti dovolání.
2. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se společnost Forte-Electro CZ, s. r. o. (dále jen "žalobkyně"), domáhala určení vlastnictví k nemovitostem (budovám). Návrh odůvodnila tím, že smlouva o prodeji nemovitostí stěžovatelce byla uzavřena tehdejším jednatelem - otcem stěžovatelky M., kupní cena žalobkyni předána nebyla a vzhledem k tomu, že nebyl vypracován znalecký posudek, je smlouva absolutně neplatná.
3. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně je vlastníkem předmětných budov, jelikož kupní smlouva, na základě které je žalobkyně, zastoupená tehdejším jednatelem - otcem stěžovatelky M., prodala stěžovatelce za kupní cenu 160 000 Kč, je absolutně neplatná. M. nesporoval, že ocenění nemovitostí znalcem provedeno nebylo a navíc kupní cena ve smlouvě uvedená byla o polovinu nižší než cena, kterou stanovil znalecký posudek vypracovaný na základě žádosti žalobkyně. Stěžovatelka navíc potvrdila, že kupní cenu nikdy neuhradila, nemovitosti jí byly spíše darovány. Jednání M. bylo nadto též předmětem trestního řízení, v němž byl uznán vinným za přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku.
4. Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jen nákladový výrok. Konstatoval, že po přezkoumání dokazování provedeného soudem prvního stupně dospěl jednoznačně k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl; řízení o dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil. Uvedl, že v řešení právní otázky posouzení platnosti kupní smlouvy se odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ne jinak je tomu i v případě namítaného nerespektování rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3986/2009.
II.
6. Po seznámení s předloženými rozhodnutími obecných soudů dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky není důvodný.
7. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala.
8. To však v nyní posuzované věci nenastalo. Obecné soudy na základě zjištěných skutečností zaujaly právní názor, který není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí nejvyšší soudní instance, která sama tuto skutečnost ve svém rozhodnutí zdůvodnila a poukázala na relevantní část citovaného rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně zdůvodnily a řádně se věcí zabývaly. Stěžovatelka navíc v ústavní stížnosti neuvádí žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v její věci došlo k zásahu do jejích základních práv. Její stížnost je spíše pokračující polemikou s rozhodnutími obecných soudů. Ani namítanému formalismu v postupu Nejvyššího soudu nelze přisvědčit. Dovolací soud věc dostatečně posoudil po stránce právní; skutkovou stránku případu není oprávněn přezkoumávat.
9. V posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Její stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatelky bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu