ECLI:CZ:US:2015:1.US.3498.15.1
sp. zn. I. ÚS 3498/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudkyně Kateřiny Šimáčkové mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: V. H. a nezl. I. K., obou státních příslušníků Ukrajiny, t. č. Pobytové středisko Havířov, Na Kopci 5, Havířov, obou zastoupených Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 834/7, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. září 2015 č. j. 2 Azs 148/2015-59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. listopadu 2015, navrhli stěžovatelé zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejich základních práv podle čl. 6, čl. 10 odst. 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen "ministerstvo"), ze dne 26. května 2014 č. j. OAM-41/ZA-ZA08-K01-2014, bylo podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno řízení o v pořadí třetí žádosti stěžovatelů o udělení mezinárodní ochrany, a to z důvodu její nepřípustnosti podle §10a písm. e) uvedeného zákona. Stěžovatelka, jež podala tuto žádost i za svého nezletilého syna (druhého stěžovatele), v ní totiž měla uvádět naprosto stejné motivy svého odchodu z vlasti a neochoty vrátit se na Ukrajinu, jaké uváděla v průběhu správního řízení o její předchozí žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Kromě toho, že o udělení mezinárodní ochrany zažádal rovněž její druh a otec jejího syna, poukazovala na vyostřenou situaci v zemi svého původu.
3. Zastavovací rozhodnutí napadli stěžovatelé žalobou, kterou Krajský soud v Ostravě zamítl rozsudkem ze dne 21. května 2015 č. j. 61 Az 11/2014-48. Ve svém odůvodnění se tento soud ztotožnil se závěrem, že stěžovatelka odůvodňovala svou žádost již dříve uplatněnými důvody. Nadto dodal, že ministerstvo se zabývalo aktuálním vývojem na Ukrajině od listopadu 2013 až po dobu bezprostředně předcházející vydání napadeného rozhodnutí, svá zjištění podložilo zprávami o zemi původu stěžovatelů a správně vyhodnotilo, že od podání předchozí žádosti nedošlo k zásadní změně bezpečnostní a politické situace, která by zakládala opodstatněnost nově podané žádosti.
4. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 24. září 2015 č. j. 2 Azs 148/2015-59 byla kasační stížnost proti uvedenému zamítavému rozsudku odmítnuta pro nepřijatelnost podle §104a soudního řádu správního. Jak vyplývá z tohoto usnesení, Nejvyšší správní soud podrobně vyložil, za jakých podmínek by kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany mohla být přijatelná a z jakého důvodu tyto podmínky nejsou v daném případě splněny. Ve vztahu k jednotlivým důvodům žádosti pak přisvědčil závěrům ministerstva, že na Ukrajině nedošlo od rozhodnutí o předchozí žádosti stěžovatelů k natolik závažným změnám stran obecné bezpečnostní situace v zemi, aby si tyto vyžadovaly opětovné posouzení žádosti ohledně možnosti jejich návratu do vlasti. Nejvyšší správní soud se ve své rozhodovací činnosti zabýval současnou bezpečnostní situací na Ukrajině několikrát, přičemž dospěl k závěru, že se nejedná o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Pro úplnost dodal, že usnesením ze dne 11. září 2015 č. j. 2 Azs 147/2015-52 odmítl pro nepřijatelnost z obdobných důvodů i kasační stížnost druha stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé se domnívají, že dostatečným způsobem prokázali splnění podmínek pro udělení alespoň doplňkové ochrany. Správní orgány při posuzování jejich žádosti naopak neměly respektovat podstatné individuální skutečnosti, jež jasně prokazují, že jejich návrat do země původu by pro ně představoval přílišné riziko. V této souvislosti stěžovatelé akcentují zejména vyostření politické situace a ozbrojený konflikt na Ukrajině, jakož i hrozbu stíhání celé rodiny pro politické názory druha stěžovatelky a s ní spojené nebezpečí pro jejich život. Návrat do země původu podle jejich názoru vylučuje i skutečnost, že by tím došlo k nepřiměřenému zásahu do jejich práva na ochranu rodinného života, neboť by tím byly porušeny rodinné vazby s druhem stěžovatelky a otcem jejího syna, který je taktéž žadatelem o azyl v České republice.
III.
Opodstatněnost ústavní stížnosti
6. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná.
7. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
8. V projednávané věci se Nejvyšší správní soud vyčerpávajícím způsobem vypořádal s veškerými námitkami stěžovatelů a svůj závěr o nepřijatelnosti kasační stížnosti podle §104a soudního řádu správního náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Ústavní soud v jeho závěrech neshledává svévoli ani žádný jiný kvalifikovaný exces, jenž by v tomto řízení otevíral prostor pro jeho případný kasační zásah. Ústavně zaručená základní práva stěžovatelů napadeným usnesením porušena nebyla. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části jeho odůvodnění, jejichž opětovná rekapitulace již na tomto místě není nezbytná.
9. Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatelů odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu