ECLI:CZ:US:2015:1.US.357.15.1
sp. zn. I. ÚS 357/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o návrhu stěžovatele JUDr. Stanislava Keršnera, insolvenčního správce dlužníka Construtive assistance, s. r. o., IČ 27217434, se sídlem v Praze 10, Přátelství 550, zastoupeného JUDr. Alešem Mendelem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2014 č. j. 32 Cdo 2432/2014-166, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 2013 č. j. 22 Co 1465/2013-129, a proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. ledna 2013 č. j. 18 C 622/2012-98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení před obecnými soudy, jehož se stěžovatel účastnil jako žalobce.
3. Stěžovatel se u Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále také "soud prvního stupně") žalobou podanou proti společnosti Energetické centrum, s. r. o., IČ 6051818, se sídlem Otín 3, Jindřichův Hradec, domáhal zaplacení částky 2 krát 5 000 000 Kč, sjednaného úroku a smluvní pokuty. Tyto pohledávky měly stěžovateli vzniknout z titulu smluv o úvěru uzavřených dne 25. 3. 2008 a 10. 6. 2008 mezi společností Dotec Energo International, s. r. o. a žalovaným. Společnost Dotec Energo International, s. r. o. postoupila pohledávky společnosti Lernaman, s. r. o. Dopisem ze dne 23. 4. 2009 oznámil žalovaný společnosti Lernaman, s. r. o., že má vůči společnosti Dotec Energo International, s. r. o., pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 55 778 250 Kč s příslušenstvím. Oznámením ze dne 12. 6. 2009 provedl žalovaný zápočet pohledávek ve výši 10 701 819 Kč. Společnost Lernaman, s. r. o., poté postoupila pohledávky na společnost Construtive assistance, s. r. o., která žalovaného dne 2. 2. 2012 vyzvala k vrácení částky 2 krát 5 000 000 Kč spolu se sjednaným úrokem. K tomu stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že s ohledem na §581 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, nemohl být zápočet pohledávek platně proveden.
4. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 10. 1. 2013, č. j. 18 C 622/2012-98, byla žaloba stěžovatele zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že sporným mezi účastníky řízení zůstalo, zda došlo k platnému započtení pohledávky. K tomu dodal, že v občanskoprávních vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která dosud není splatná. Zánik pohledávek v tomto případě podle soudu prvního stupně nastane okamžikem, kdy projev vůle směřující k započtení dojde věřiteli. Proto i v nyní souzené věci bylo konstatováno, že pohledávka stěžovatele z titulu úvěrových smluv již neexistuje.
5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm mimo jiné uvedl, že závěr o neexistenci pohledávky, která měla zaniknout započtením, není správný. Podle jeho názoru nebyla pohledávka v době započtení splatná, a proto by ani stěžovatel nebyl s jejím uplatněním v soudním řízení úspěšný. Z jazykového výkladu §581 občanského zákoníku pak mělo vyplývat, že dokud nedošlo ke střetu pohledávek, nemůže jednostranný projev k započtení přivodit jejich zánik.
6. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále také "odvolací soud") ze dne 22. 10. 2013, č. j. 22 Co 1465/2013-129, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Současně odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. V něm zejména nastolil otázku přípustnosti započtení splatné pohledávky proti pohledávce, která ještě není splatná.
8. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2014, č. j. 32 Cdo 2432/2014-166, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění zejména uvedl, že závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu jsou v souladu s právním závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 90/2006.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
10. Podstata ústavní stížnosti se soustředí na posouzení, zda v projednávané věci došlo k platnému započtení splatné pohledávky žalovaného z titulu náhrady škody ve výši 55 778 250 Kč proti v době započtení nesplatné pohledávce dlužníka ve výši 2 krát 5 000 000 Kč. Stěžovatel totiž nesouhlasí s argumentací obecných soudů a jejich právními závěry, že jeho pohledávka neexistuje, neboť zanikla započtením. Domnívá se, že tento závěr je v rozporu s §580 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013. Současně uvádí, že judikatura, na kterou obecné soudy odkázaly, na nyní projednávanou věc nedopadá. Argumentace je zaměřena na ustanovení §581 odst. 2 občanského zákoníku, podle nějž nebylo možné započíst pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu. Z uvedeného má proto vyplývat závěr, že proti splatné pohledávce nebylo možné započíst pohledávku nesplatnou. Stěžovatel dále uvádí, že z §581 občanského zákoníku současně vyplývalo pravidlo o započtení okamžikem setkání pohledávek způsobilých k započtení. Z toho důvodu podle stěžovatele nemohlo dojít k započtení ani jednostranným projevem vůle. Pokud by byl připouštěn zánik splatné pohledávky jednostranným započtením oproti nesplatné pohledávce, musela by nastat splatnost této nesplatné pohledávky dříve, než byla sjednána, což by ve svém důsledku znamenalo změnu závazkového poměru bez souhlasu jeho stran.
11. Na základě této argumentace stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.
12. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
14. Tento závěr však v nyní souzené věci nelze učinit.
15. Podstata ústavní stížnosti je zaměřena na jedinou otázku podústavního práva, a to přípustnost započtení splatné pohledávky proti pohledávce, která se splatnou dosud nestala. Podle §580 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, platilo, že mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik podle tohoto ustanovení nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. Podle §581 odst. 2 současně platilo, že započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů, což však zákon doplnil tak, že proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná. Z citovaného ustanovení (argumentem a contrario) a ustálené soudní praxe bylo zřejmé, že započtení splatné pohledávky proti pohledávce, která se splatnou dosud nestala, bylo možné. Nejvyšší soud v této souvislosti konkrétně uvedl, že "v občanskoprávních závazkových vztazích i v obchodních závazkových vztazích lze jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě není splatná. Zánik pohledávek v takovém případě nastane okamžikem, kdy projev vůle směřující k započtení dojde věřiteli pohledávky, která ještě není splatná." (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006 ve věci sp. zn. 32 Odo 1143/2004, Sb. NS 90/2006). Z judikatury je tak zřejmá interpretace zákona podaná nezávislým soudem, byť stěžovatel na základě jiných (zejména jazykové) interpretačních metod dospívá k závěrům odlišným. Argumentoval-li stěžovatel odborným článkem prezentujícím opačný názor, je nutno uvést, že tento článek byl vydán v roce 2003, tedy ještě před publikováním předmětného judikátu Nejvyššího soudu. Názor prezentovaný v článku, na nějž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, byl rovněž konfrontován s názory jiných autorů, kteří podobně, jako soudní judikatura, dospěli k jinému závěru (srov. např. Handlar, J. K otázce možnosti započtení splatné pohledávky proti pohledávce nesplatné. Právní rozhledy 11/2004, s. 424). Stejně tak nelze zohlednit tvrzení stěžovatele, že obecné soudy v napadených rozhodnutích pouze mechanicky, bez zohlednění konkrétních okolností, převzaly závěry prezentované v judikatuře. Z rozhodnutí je naopak zřejmé, že obecné soudy řádně posoudily okolnosti vzniku pohledávek, jejich postoupení na další věřitele, oznámení postoupení dlužníkům i kompenzační úkony. Takto zjištěný skutkový stav byl podroben řádnému posouzení, na jehož základě obecné soudy, byť akceptací interpretace Nejvyššího soudu, dospěly k jiným právním závěrům než stěžovatel. Pokud je však takový závěr řádně a podrobně odůvodněn, jedná se o rozhodnutí nezávislého soudu, do jehož pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
16. Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu