ECLI:CZ:US:2015:1.US.3578.14.1
sp. zn. I. ÚS 3578/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky multigate a. s., se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupené JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2014 č. j. 9 As 71/2014-49, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2013 č. j. 29 Af 18/2012-94, proti rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 7. 12. 2011 č. j. MMB/0457959/2011, č. j. MMB/0457960/2011, č. j. MMB/0457957/2011 a č. j. MMB/0457958/2011, a proti rozhodnutím Úřadu městské části města Brna, Brno - Židenice ze dne 10. 10. 2011 č. j. VLT14/2011, č. j. VLT10/2011, č. j. VLT12/2011 a č. j. VLT13/2011 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností ze dne 12. 11. 2014 se stěžovatelka bránila proti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Magistrátu města Brna a Úřadu městské části města Brna, Brno - Židenice a navrhla, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.
2. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2014 zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2013; rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti výše specifikovaným rozhodnutím Magistrátu města Brna ze dne 7. 12. 2011. Magistrát města Brna rozhodnutími ze dne 7. 12. 2011 změnil rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno - Židenice jako správního orgánu prvního stupně (toliko) tak, že z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí správního orgánu prvního stupně vypustil větu: "Správce daně se v tomto rozhodnutí nezabývá výší uhrazeného poplatku".
3. Správní orgán prvního stupně výše uvedenými rozhodnutími ze dne 10. 10. 2011 nevyhověl žádostem stěžovatelky o vrácení vratitelného přeplatku podle §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v tehdy účinném znění (dále jen "daňový řád"), na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí ve smyslu §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v tehdy účinném znění (dále jen "zákon o místních poplatcích"), a navazujících obecně závazných vyhlášek statutárního města Brna, za období III. a IV. čtvrtletí roku 2010 a I. a II. čtvrtletí roku 2011, v souhrnné výši cca 700 000 Kč.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítala porušení řady základních práv, mj. zásah do ochrany vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 5 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Rekapitulovala dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu ve věcech vedených stěžovatelkou, přičemž vyjádřila přesvědčení, že v nyní projednávané věci jsou skutkové a právní okolnosti odlišné v tom směru, že stěžejním předmětem posouzení je otázka povinnosti správce daně vydat platební výměr ohledně předmětných místních poplatků.
5. Stěžovatelka poukázala na závěry usnesení ze dne 24. 6. 2014 č. j. 2 Afs 68/2012-34, v němž se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu vyjádřil k podmínkám, za kterých nastupuje povinnost správce daně vydat platební výměr na místní poplatek. Argumentovala, že tyto podmínky byly naplněny i v projednávané věci, když stěžovatelka v řízení před správními orgány i soudy, zejména pak v ohlášení ze dne 13. 8. 2010 vyjádřila nesouhlas s uložením poplatkové povinnosti, k vydání platebního výměru však přesto nedošlo. Na tuto okolnost poukazovala již v řízení před Nejvyšším správním soudem, který se s ní ovšem řádně nevypořádal a neměl k dispozici ani kompletní spisový materiál správních orgánů. Stěžovatelka setrvala na názoru, který v minulosti opakovaně vyjádřila v řízeních před soudy, totiž že provozovaná zařízení jako koncové jednotky centrálního loterijního systému v relevantních obdobích vůbec nepodléhala poplatkové povinnosti podle §10a zákona o místních poplatcích; v této souvislosti poukázala na novelu předmětného ustanovení zákonem č. 300/2011 Sb., s účinností od 14. 10. 2011, kterou byla tato zařízení do zákona poprvé výslovně zahrnuta. Opakovaně zpochybňovala rovněž pravomoc Ministerstva financí k povolování provozování jiného technického zařízení.
II.
Posouzení ústavní stížnosti
6. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud, jakož ani krajský soud a správní orgány v projednávané věci nevykročily z ústavního rámce své rozhodovací činnosti. Zejména se odpovídajícím způsobem vypořádaly s námitkami stěžovatelky uplatněnými v průběhu řízení, přičemž jejich opakované vznesení v ústavní stížnosti je třeba označit za prostou polemiku se skutkovými a právními závěry obecných soudů, která nedosahuje relevance ústavního přezkumu.
10. Nejvyšší správní soud se vypořádal mj. s tvrzenou změnou skutkových a právních okolností věci, z nichž stěžovatelka dovozovala povinnost správce daně vydat platební výměr na předmětné místní poplatky.
11. Tuto námitku stěžovatelka stavěla na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014 č. j. 2 Afs 68/2012-34 (3096/2014 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz), podle něhož "správce místního poplatku má povinnost vydat platební výměr podle §46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, resp. dle §139 či 147 odst. 1 daňového řádu, a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost (§14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši uhradil. V případě nečinnosti správce místního poplatku nedochází k vyměření místního poplatku podle §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, ani k vystavení platebního výměru dle §140 daňového řádu."
12. Ústavní soud považuje za plně dostačující způsob, jakým se Nejvyšší správní soud s námitkou vypořádal, totiž že pokud stěžovatelka poprvé až v kasační stížnosti přišla s tvrzením, že v podání (ohlášení) ze dne 13. 8. 2010 požádala o vydání platebního výměru, jednalo se nejen o tvrzení velmi obecné, ale zejména též o tvrzení, které bylo uplatněno teprve poté, kdy byl vydán rozsudek krajského soudu, a k němuž proto podle §109 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, nelze přihlížet. K úspěchu stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem nemohla vést ani zcela obecná námitka, podle které Nejvyšší správní soud neměl při rozhodování věci k dispozici kompletní spisový materiál správních orgánů; stěžovatelka toto tvrzení nijak nekonkretizovala ani nevyjádřila, jaká porušení svých ústavních práv z něj dovozuje.
13. Co se týče dalších námitek uplatněných v ústavní stížnosti, konkrétně že provozovaná zařízení jako koncové jednotky centrálního loterijního systému v příslušných obdobích vůbec nepodléhaly poplatkové povinnosti, jakož i zpochybnění pravomoci Ministerstva financí k povolování provozování zařízení, pak tato argumentace byla stěžovatelkou v minulosti mnohokrát bezúspěšně uplatněna v řízení před správními soudy i zdejším soudem, což ostatně v ústavní stížnosti zmiňuje i sama stěžovatelka (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 3487/14, ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 177/14, ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3440/13, ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3343/13 nebo ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 2878/13).
III.
Závěr
14. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu