ECLI:CZ:US:2015:1.US.3614.14.1
sp. zn. I. ÚS 3614/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti JUDr. Jaromíra Adamce, zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Táboritská 23, 130 87 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 č. j. 25 Cdo 1309/2014-827 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2013 č. j. 44 Co 54/2008-752, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2013 č. j. 44 Co 54/2008-805, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Projednávanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, v řízení před obecnými soudy se žalobkyně domáhá po stěžovateli náhrady škody. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 864 486,80 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozhodnutí první instance změnil a žalobu zamítl. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně poté ústavní stížností napadeným usnesením zrušil prvostupňové rozhodnutí a věc vrátil Okresnímu soudu v Prostějově k dalšímu řízení. Proti zrušovacímu rozhodnutí krajského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost (odmítnutou usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3001/13 ze dne 14. 10. 2013) a dovolání, které Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelem tvrzená pochybení krajského soudu nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Pokud jde o stěžovatelovo zpochybňování splnění procesních podmínek řízení podle §118c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu, jedná se o vadu řízení, k níž lze přihlédnout jen při splnění podmínek přípustnosti dovolání.
Stěžovatel proto podal další, nyní projednávanou ústavní stížnost. V ní především brojí proti rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání a Nejvyššímu soudu vyčítá, že se řádně nevypořádal se všemi námitkami v dovolání uplatněnými. Stěžovatel dále nesouhlasí s posouzením námitky nesplnění procesních podmínek řízení a konečně uvádí, že námitky poukazující na nedostatky ve zjištění skutkového stavu či na pochybení soudů stran provedeného dokazování jsou způsobilými důvody.
Ústavní soud se stížností nejdříve zabýval z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, přičemž došel k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, čemuž odpovídá i ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud zásadně do jeho postavení zasáhnout tím, že by sám rozhodl dříve než tento orgán. Takové souběžné rozhodování by bylo v rozporu s principy právního státu.
Důvody nepřípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2013 ostatně již Ústavní soud stěžovateli vysvětlil ve výše citovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 3001/13 ze dne 14. 10. 2013. V něm bylo řečeno, že nepřípustnost v tomto případě plyne z povahy rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo prvostupňové rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, a ze skutečnosti, že řízení o stěžovatelově věci je dosud neskončené. Podáním dovolání proti témuž usnesení krajského soudu ani odmítnutím tohoto dovolání Nejvyšším soudem se tudíž na nepřípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k citovanému usnesení krajského soudu nic nemění.
Nepřípustná je pak ústavní stížnost i v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, byť jím bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto, a nedošlo tedy ke zrušení odvolacího rozhodnutí a k vrácení věci. Je tomu tak proto, že Ústavní soud zásadně nepřezkoumává dílčí pochybení soudů, nýbrž je povolán, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení obstojí jako celek. Řízení ve stěžovatelově věci však přes odmítnutí mimořádného opravného prostředku nadále probíhá, a jakékoli hodnocení ze strany Ústavního soudu by tak bylo předčasné. Stěžovatel má nadále k dispozici procesní nástroje ochrany svých práv v rámci řízení před soudem prvního stupně, případně pak možnost podat řádné a mimořádné opravné prostředky v souladu s občanským soudním řádem.
Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že z ústavní stížnosti nevyplývají důvody pro postup podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů se tudíž jedná o návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2015
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka