ECLI:CZ:US:2015:1.US.3616.14.1
sp. zn. I. ÚS 3616/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., t. č. věznice Rýnovice, Jablonec nad Nisou, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Nohou, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. 8 Tdo 1415/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný a upřesněný návrhem ze dne 12. 12. 2014, prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí dovolacího soudu s odůvodněním, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 56 T 8/12 odsouzen pro trestné činy vydírání dle §235 odst. 1 tr. zákona, znásilnění dle §241 odst. 1 tr. zákona, znásilnění dle §241 odst. 1 tr. zákona, znásilnění dle §241odst. 1, 3 písm. a) tr. zákona, vydírání dle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona, a dále zvlášť závažnými zločiny a přečiny znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1 tr. zákoníku, vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku, sexuálního nátlaku dle §186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování dle §353 odst. 1 tr. zákoníku, vydírání dle §175 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) c tr. zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody a nemajetkové újmy ve výši 420 000 Kč poškozené Z. Ž., 630 000 Kč poškozené M. L. a 27 991 Kč poškozené L. J.
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2013 sp. zn. 10 To 51/2013 odvolání stěžovatele zamítl s tím, že skutková zjištění soudu I. stupně jsou správná a uložený trest odpovídá zákonu.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací napadeným rozsudkem podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil:
- usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2013 sp. zn. 10 To 51/2013 v části, v níž byl v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 56 T 8/2012 ponechán nedotčeným výrok o vině zvlášť závažným zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku pod bodem V. 1/ a), zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku pod body V. 1/b, 1/c, 2/, 3/a), přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku pod body V. 1/d), 3/b), výrok o trestu a výrok o náhradě škody týkající se poškozené M. L.,
- rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013 sp. zn. 56 T 8/2012, ve výroku o vině pod bodem V. l/a), jímž byl stěžovatel uznán zvlášť závažným zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, pod bodem V. 1/b, 1/c, 2/, 3/a), jímž byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3/c) tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. l, tr. zákoníku a pod bod bodem V. 1/d), 3/b), jímž byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody M. L.
5. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
6. Podle §265 1 odst. 1 tr. řádu dovolací soud Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v rozsahu zrušení pod body V. 3/a), b) výroku o vině jeho označeného rozsudku znovu projednal a rozhodl.
7. Podle §265m odst. 1 tr. řádu rozhodl Nejvyšší soud tak, že stěžovatel je vinen ze spáchání přečinu sexuálního nátlaku podle §186 odst. 2 tr. zákoníku, zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a za tyto a další trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud v dovolacím řízení nehodnotil správně a věrohodně předložené důkazy. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy vycházely převážně z výpovědí poškozených žen a hodnocení důkazů, zejména jejich výpovědí, je nesprávné a nepřesvědčivé. Svědecké výpovědi poškozených nebyly nijak ověřeny. Pouze částečně došlo k nápravě u soudu dovolacího.
9. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
10. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
11. V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatelů neshledal.
12. Předně je třeba uvést, že výrok o vině, a to jak v napadeném rozsudku Nejvyššího soudu, tak i v rozsudku soudu I. stupně, je podložen dostatečným rozsahem dokazováním před soudem I. stupně. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedených trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout.
13. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti, které svým obsahem lze považovat spíše za obecné, lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, dílem pak jako návrhu nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona, neboť kromě výroku o vině (bod 7) dovolací soud v části svého rozsudku přistoupil též ke kasaci napadených rozhodnutí nižších instancí (bod 4, 5); ústavní stížnost byla v tomto rozsahu předčasná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu