ECLI:CZ:US:2015:1.US.3629.14.1
sp. zn. I. ÚS 3629/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Aloise Sedlaříka, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Mikulíkem Hamelem, Ph.D., advokátem se sídlem Pod Štandlem 2218, Frýdek- Místek, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 28. 2. 2013 č. j. 13 C 89/2000-536, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2013 č. j. 56 Co 254/2013-582 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 č. j. 25 Cdo 3998/2013-620, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 11. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením soudu I. stupně bylo zastaveno řízení o náhradu škody způsobené stěžovateli dopravní nehodou. V daném řízení se jedná o věc s tzv. cizím prvkem, když žaloba směřovala proti státnímu příslušníku Polské republiky, bytem rovněž v Polské republice. Protože ke škodné události došlo na území České republiky, poškozený je státním občanem České republiky, dospěl soud k závěru, že je založena jeho pravomoc k projednání a rozhodnutí této věci. V průběhu řízení žalovaný zemřel. Okresní soud výzvou formou usnesení ze dne 11. 12. 2012 vyzval stěžovatele, aby ve lhůtě 60 dnů od doručení usnesení soudu doložil, že jako věřitel zemřelého žalovaného vyvolal před příslušným úřadem v Polské republice dědické řízení po zemřelém žalovaném anebo doložil do spisu rozhodnutí příslušného úřadu Polské republiky o určení okruhu případných dědiců zemřelého žalovaného či rozhodnutí v dědickém řízení po zemřelém žalovaném. Toto usnesení bylo žalobci doručeno 17. 12. 2012. Vzhledem k tomu, že nic z toho stěžovatel řádně nedoložil, okresní soud v souladu s §107 odst. 5 o. s. ř. řízení zastavil s odůvodněním, že zemřel žalovaný, procesní nástupci zemřelého žalovaného nebyli dosud ustanoveni a dle poznatků soudu ke dni vydání tohoto rozhodnutí neběží dědické řízení a ani nebyl určen okruh případných dědiců.
3. Odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že zjištěné skutkové okolnosti umožňují učinit závěr, že zůstavitel nezanechal procesní nástupce, s nimiž by bylo možno v tomto řízení pokračovat. Manželka a děti zemřelého tvrdili, že v Polské republice neproběhlo žádné dědické, a to proto, že žalovaný po sobě nezanechal žádný majetek. Nemohlo by proto být ani v budoucnu vydáno žádné rozhodnutí o tom, že by jakékoliv dědictví po zemřelém nabyla jeho manželka a jeho děti. To vyplývá i ze zprávy Okresního soudu v Bochni, podle níž řízení o potvrzení nabytí dědictví po zemřelém neprobíhalo a nebyla sepsána žádná listina, která by potvrdila nabytí dědictví těmto osobám. Za této situace a ve shodě s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 220/2009, podle něhož tzv. případní dědicové nemohou odpovídat za dluhy zůstavitele, a proto, že zůstavitel nemá procesního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat, je řízení nutno podle §107 odst. 5 věty první o. s. ř. zastavit.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením dovolacího soudu odmítnuto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soud I. stupně nebyl schopen během 13 let ve věci vydat ani jeden rozsudek, byť podklady pro vydání tzv. mezitímního rozsudku měl po jediném jednání ve věci. Stěžovatel byl v mezidobí odškodněn Ministerstvem spravedlnosti České republiky, které shledalo ve věci neodůvodněné průtahy. Od té doby uplynulo několik let a stěžovatel i přes veškerou svou snahu a dodatečnou žádost o prodloužení lhůty byl soudem I. stupně krácen na svých právech.
4. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, neboť to přísluší civilním soudům, výjimku představuje situace, kdy zároveň došlo k porušení ústavně zaručeného práva. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení základního práva na spravedlivý proces a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo.
6. Okresní i krajský soud zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Učiněné právní závěry nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, a kdy by z tohoto důvodu mohlo být napadené rozhodnutí považováno za protiústavní. Dovolací soud poté neshledal dovolání stěžovatele přípustným a z tohoto důvodu jej odmítl. Obecné soudy, včetně soudu dovolacího, postupovaly v řízení dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, přičemž jejich rozhodnutí jsou řádným způsobem odůvodněna. Ústavní soud proto uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují.
7. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu