ECLI:CZ:US:2015:1.US.3778.14.1
sp. zn. I. ÚS 3778/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatelů Ladislava Lebánka a Jana Lebánka, oba zastoupeni Mgr. Ing. Jaroslavem Cvachovcem, advokátem se sídlem Bartákova 26/1117, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 2. 9. 2014, č. j. 60 Co 289/2014-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti
1. Stěžovatelé se ústavní stížnosti domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, konkrétně výroků pod body II., III., IV., kterými bylo rozhodnuto o povinnosti zaplacení náhrady nákladů řízení s tvrzením, že napadenými výroky bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé taktéž poukázali na rozpor napadeného rozhodnutí s čl. 11 odst. 1 Listiny, dle něhož má každý právo vlastnit majetek.
2. Stěžovatelé shledávají porušení práva na spravedlivý proces v uložení povinnosti uhradit náklady řízení dle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Ačkoli existovaly důvody hodné zvláštního zřetele, spočívající zejména v probíhajícím trestním stíhání žalovaného, jenž se měl dopustit trestné činnosti vůči stěžovatelům, k těmto důvodům nebylo přihlédnuto. Krajský soud tak pochybil, neboť nerozhodl o moderaci nákladů a neaplikoval ustanovení §150 o. s. ř., jež slouží k odstranění nepřiměřené tvrdosti dikce zákona. Porušení práva vlastnit majetek spatřují stěžovatelé v důsledku, který byl způsoben postupem krajského soudu. Napadené rozhodnutí již nabylo právní moci a stěžovatelé tak byli nuceni náhrady nákladů řízení uhradit.
3. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti dle §42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není. Stěžovatelé totiž podali dne 9. 12. 2014 proti meritu věci rozsudku odvolacího soudu dovolání.
4. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud konstantně vychází z toho, že pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita; ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje. Po stránce materiální je Ústavní soud oprávněn zasahovat až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny samy protiústavní stav napravit.
5. Nejvyšší soud není oprávněn přezkoumávat napadené výroky o nákladech řízení sám o sobě, nicméně za stávající procesní situace není možno považovat rozhodnutí krajského soudu za konečné. Úspěch žalobců v dovolacím řízení by měl za následek rovněž zrušení akcesorických nákladových výroků (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Pokud by nyní Ústavní soud rozhodoval o ústavní stížnosti stěžovatelů, bránil by jednak realizaci kompetence Nejvyššího soudu a současně by riskoval, že jeho případný zrušující nález se stane v případě úspěšného dovolání zcela bezpředmětným. Ústavní stížností napadené výroky o nákladech řízení jsou totiž těsně spjaty s rozhodnutím o meritu věci. Ústavní soud konstatuje, že je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná". S ohledem na tuto skutečnost nutno považovat ústavní stížnost za "předčasnou", resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
7. Je přiléhavé již jen doplnit, že dostupnost (pozdější) ústavní stížnosti stěžovatelům není dotčena. Bude-li posléze dovolání odmítnuto, běží jim nová lhůta k podání ústavní stížnosti od doručení takového usnesení, a to platí stejně tak v případě, že dovolací soud o dovolání rozhodne věcně, a zamítne je. V případě nové ústavní stížnosti budou moci brojit nejen proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale rovněž i soudu krajského, včetně výroku o nákladech řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2015
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka