ECLI:CZ:US:2015:1.US.3870.14.1
sp. zn. I. ÚS 3870/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ondřeje Krejčího, právně zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014 č. j. 29 Cdo 3152/2014-94, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2013 č. j. 5 Cmo 388/2013-49 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013 č. j. 47 Cm 482/2011-34, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního, řádu ve slovech "náhradní doručení je vyloučeno", takto:
Ústavní stížnost i návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 12. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 16. 7. 2013 mu bylo doručeno vyrozumění o zahájení exekuce sp. zn. 164 EX 474/13 ze dne 17. 4. 2013. Z tohoto vyrozumění stěžovatel zjistil, že proti němu bylo vedeno směnečné řízení u Městského soudu v Praze pod spisovou značkou 47 Cm 482/2011, když směnečný platební rozkaz, jímž bylo řízení skončeno, má být v právní moci a vykonatelný, ačkoliv nebyl stěžovateli nikdy řádně doručen do vlastních rukou. Proto požádal Městský soud v Praze o rozhodnutí o neúčinnosti doručení. Městský soud v Praze ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací stěžovateli nevyhověly. Stěžovatel přitom argumentoval, že se v době doručování směnečného platebního rozkazu na adrese, na kterou mu soud doručoval, nezdržoval. Nezdržoval se ani na adrese, na kterou byla zřízena dosílka, protože byl nemocen a upoután na lůžko a léčil se v bytě svých rodičů. Stěžovatel namítal, že i přesto, že byla zřízena dosílka, k dosílání nedocházelo. Pokud by se mohl seznámit se směnečným platebním rozkazem, podal by do směnečného platebního rozkazu ihned námitky, neboť požadavek žalobce je neoprávněný - zejména z toho důvodu, že dluh neexistoval.
3. Proti rozhodnutí vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto podle §243c věty první o. s. ř., neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel argumentačně brojí pouze proti usnesení vrchního a městského soudu, a to tak, že pokud měl zajištěnu dosílku, pak měla být dle jeho názoru provedena a soud ji neměl vylučovat. Vyvěšení směnečného platebního rozkazu na úřední desce soudu fakticky znamenalo, že se stěžovatel s doručovanou listinou neseznámí, neboť v daném období nebyl schopen ze zdravotních důvodů kontrolovat úřední desku Městského soudu v Praze. Vůči usnesení Nejvyššího soudu, který rozhodoval o posledním prostředku k ochraně práva stěžovatele (dovolání), žádnou konkrétní námitku neuvádí.
5. Stěžovatel ústavní stížnost spojil rovněž s návrhem na zrušení §175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního, řádu ve slovech "náhradní doručení je vyloučeno". Právní argumentaci k tomuto návrhu však ústavní stížnost neobsahuje.
6. Ústavní soud si k obsahu ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení. Nejvyšší soud je přesvědčen, že svým rozhodnutím nebo postupem, jenž mu předcházel, ústavně zaručená práva stěžovatele neporušil. K návrhu stěžovatele na zrušení části ustanovení §175 odst. 1 o. s. ř., vylučující možnost náhradního doručení směnečného platebního rozkazu, Nejvyšší soud podotýká, že právní úprava účinná v době doručení směnečného platebního rozkazu, kterým byla v projednávané věci uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobci uplatněné směnečné nároky, náhradní doručení směnečného platebního rozkazu připouštěla (srov. §175 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2013). Městský soud v Praze uvedl ve vyjádření skutečnosti osvědčující, jakým způsobem byl směnečný platební rozkaz stěžovateli doručován. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že posuzoval, zda bylo uvedené rozhodnutí řádně doručeno. Ohledně této otázky přijal odvolací soud závěr, že při doručování bylo postupováno v souladu s občanským soudním řádem, s tím, že právní úprava v tomto předpise obsažená, kterou je soud vázán, nemůže být modifikována ujednáními mezi adresátem a doručujícím orgánem (smlouvou o dosílce). S námitkami stěžovatele vztahujícími se k průběhu doručování, které jsou i obsahem ústavní stížnosti, se odvolací soud v napadeném rozhodnutí řádně vypořádal. Vyjádření účastníků zaslal Ústavní soud k replice stěžovateli, který v ní poté uvedl, že považuje ústavní stížnost i nadále za důvodnou.
7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
8. Dovolání bylo odmítnuto pro vady s odůvodněním, že stěžovatel nedostál své povinnosti plynoucí z §241a odst. 2 o. s. ř., když neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatele k protiústavnosti tohoto usnesení v ústavní stížnosti absentuje, Ústavní soud pouze ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není a že právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo. Tuto část ústavní stížnosti proto Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
9. Jinak je tomu však u rozhodnutí vrchního a městského soudu. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání (§72 odst. 4 ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V opačném případě, a to i tehdy, kdy sice dovolání podal, avšak nikoli řádně, a proto bylo dovolacím soudem oprávněně odmítnuto jako vadné, je třeba na jeho ústavní stížnost, pokud směřuje rovněž proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu, nahlížet jako na nepřípustnou.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zčásti odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Stejně tak musel být odmítnut i návrh s ústavní stížností spojený, neboť se jedná o návrh akcesorický, jež sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu