ECLI:CZ:US:2015:1.US.39.15.1
sp. zn. I. ÚS 39/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Švarcové, zastoupené JUDr. Josefem Červinkou, advokátem se sídlem v Novém Hrozenkově 843, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 6 Ads 223/2014-22, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 6. ledna 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 6 Ads 223/2014-22 s tvrzením, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka současně navrhovala, aby Ústavní soud její ústavní stížnost rozhodl v přednostním pořadí a využil možnosti vyslovení odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
2. Stěžovatelka byla rozhodnutím Úřadu práce České republiky - krajské pobočky ve Zlíně (dále jen "úřad práce") ze dne 23. února 2012 s účinností od 1. ledna 2012 vyřazena z evidence uchazečů o zaměstnání. Důvodem byla skutečnost, že včas úřadu práce neoznámila uzavření dohody ze dne 20. prosince 2011 o provedení práce od 1. ledna 2012 se svým zaměstnavatelem. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které Ministerstvo práce a sociálních věcí svým rozhodnutím o odvolání ze dne 11. června 2012 zamítlo. Poté stěžovatelka podala proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí správní žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. července 2014 zamítl jako nedůvodnou. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností kasační stížnost zamítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že v celém řízení bylo významně porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť správní orgány a soudy se dopustily libovůle a extrémním způsobem vyhodnotily skutkový stav právní věci tzv. druhé dohody o provedení práce. Dále správním a soudním orgánům vytýkala opomenutí o zákazu pravé zpětné retroaktivity, když podle jejího názoru nelze pozdějším rozhodnutím upravovat zpětně právní účinek konstitutivního rozhodnutí.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadený rozsudek z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelky vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými Nejvyšším správním soudem, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud se oběma stěžovatelkou vznesenými kasačními námitkami, které jsou shodné s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, řádně zabýval, své rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
7. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Pokud jde o žádost stěžovatelky o přednostní projednání, Ústavní soud důvody k upřednostnění její ústavní stížnosti před stížnostmi jiných stěžovatelů neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu