ECLI:CZ:US:2015:1.US.397.15.1
sp. zn. I. ÚS 397/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Petrem Langem, LL.M., advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 647/2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2014 č. j. 18 Co 331/2014-2368 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. června 2014 č. j. 50 P 422/2007-2346, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 6 a čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 6. 2014, č. j. 50 P 422/2007-2346 bylo ve věci péče o nezletilé A.-R. N. a N.-A. N., zastoupených Úřadem pro mezinárodní ochranu dětí a mládeže jako opatrovníkem dětí stěžovatele a jejich matky S. R. P., rozhodnuto tak, že výrokem I. byl nahrazen za otce (stěžovatele) souhlas s vycestováním nezletilých do USA a s přemístěním jejich bydlišť z České republiky do USA s účinností od 1. 9. 2012. Výrokem II. byl otci stanoven styk s oběma nezletilými prostřednictvím internetové komunikace Skype a matce byla uložena povinnost tuto komunikaci otci s oběma nezletilým umožnit. Výrokem III. napadeného rozsudku byl stanoven styk s nezletilými prarodičům N., a to rovněž prostřednictvím internetové komunikace Skype. Výrokem IV. bylo vyloučeno k samostatnému projednání řízení o návrhu otce na zbavení rodičovské odpovědnosti matky a změny výchovy obou nezletilých a výrokem V. bylo vyloučeno k samostatnému projednání řízení o návrhu prarodičů N. a návrhu otce na soudní výkon rozhodnutí o úpravě styku s oběma nezletilými. Nakonec bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 10. 2014, č. j. 18 Co 331/2014-2368 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé o nahrazení souhlasu otce a styku otce s nezletilými dětmi (výrok I. a II.) a ve výroku o nákladech řízení potvrdil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že soudy prý neprovedly řádné výslechy nezletilých, kdy by mohly být u soudu konfrontovány přímo s ním jako otcem, a ani on sám prý nebyl u soudu řádně vyslechnut. Soudy tak nemohly úplně a správně zjistit skutkový stav věci. Stěžovatel byl prý diskriminován, jelikož soudy dle jeho mínění "protěžují tvrzení matky na úkor otce". Důkazy výslechem nezletilých např. nahradily písemným prohlášením učiněným církevní společností, které prý "vyjevuje pouze vůli matky, takže nikdo nemůže s jistotou vědět, zda je to skutečná vůle dcer, nebo jestli tyto nejsou pouze pod vlivem svojí matky, která má nezletilé několik let ve výhradní péči".
5. Podle názoru stěžovatele byly splněny podmínky pro kvalifikaci matčina jednání jako protiprávního přemístění nezletilých, leč soudy toto její jednání ještě odsouhlasily svými rozhodnutími, které nahradily jeho souhlas, který by jinak nikdy nedal. Nepřímý styk prostřednictvím internetové komunikace, který mu byl s nezletilými umožněn, sice může částečně nahradit styk přímý, nicméně dle odborné literatury by tato forma styku měla být pouze dočasná, nikoli trvalá, a měl by být pouze přirozeným doplňkem přímého styku. Stěžovatel proto vyžaduje, aby, když už budou nezletilé žít v USA, mu byla poskytnuta důsledná ochrana práva na výchovu dětí, nikoliv nějaká náhražka prostřednictvím internetového programu. Soudy by proto měly konkrétně stanovit dobu, kterou budou nezletilé trávit v České republice, protože jinak má stěžovatel obavy, že k jejich návštěvě v této zemi nemusí vůbec dojít.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, perfekcionisticky vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
8. Nutno předeslat, že Ústavní soud se daným případem v jeho vývoji na základě jednotlivých ústavních stížností stěžovatele již několikrát zabýval. Jedná se zejména o řízení, vedená pod sp. zn. II. ÚS 1592/10, I. ÚS 70/13 a IV. ÚS 132/14, přičemž všechny stížnosti byly posouzeny jako zjevně neopodstatněné. Ani v nyní zkoumané ústavní stížnosti neshledal Ústavní soud žádné pochybení obecných soudů, porušující ústavně zaručená práva stěžovatele.
9. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění pak svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti opět pokračuje v polemice se soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, které uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v zásadě instančnímu přezkumu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
10. Jak konstatoval Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém obsáhlém odůvodnění, základní spornou otázkou v dané věci bylo, zda je pobyt obou nezletilých v USA s účinností od 1. 9. 2012 v jejich zájmu. Z provedených důkazů přitom zjistil, že matka pobývá od srpna 2012 v domě svých rodičů ve Spojených státech, obě nezletilé navštěvují tamní střední školu, žijí v dobrých materiálních poměrech a jsou s tímto uspořádáním poměrů srozuměny. Oběma vyhovuje školský systém v USA (oceňují jej výše než v České republice), dosahují ve škole dobrých výsledků a věnují se i mimoškolní a společensky prospěšné činnosti. Na prostředí v USA se adaptovaly i se zachováním dosavadních vazeb k České republice, a to jak prostřednictvím rodiny otce, prarodičů N., samotného otce, tak svých přátel a vrstevníků. Stanovisko samotných nezletilých bylo navíc zjišťováno také prostřednictvím Katolické charity a obě se opakovaně a jednoznačně vyjádřily pro zachování pobytu ve Spojených státech.
11. Soud v tomto směru stejně jako v době předchozího řízení přihlížel k tomu, že matka dětí je rodilá Američanka, nezletilé děti účastníků žijí v domě, jehož jsou vlastníky prarodiče ze strany matky, jsou v kontaktu s širší rodinou a získaly i potřebný klid, když otec byl v minulosti odsouzen pro trestný čin omezování osobní svobody, spáchaný ve vztahu k matce nezletilých. Soud proto uzavřel, že pobyt v USA je v zájmu nezletilých, a bez významu není ani okolnost, že otec nevyvolal u Úřadu mezinárodní ochrany dětí v Brně tzv. "návratové řízení" v souvislosti s jejich přemístěním (které nazývá únosem), ač byl opakovaně vyzýván k doplnění dokladů.
12. Jak k uvedenému případně doplnil Městský soud v Praze, rozhodující jako soud odvolací: Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek podkladů, zjištění z důkazů získaná hodnotil postupem podle §132 o.s.ř. a skutkový stav podrobil rovněž správnému právnímu hodnocení podle v odůvodnění rozsudku citovaných ustanovení. Odvolací námitky otce, zahrnující i tvrzení o únosu, byly v zásadě opakováním námitek z doby předcházejícího řízení. Soud vzal do úvahy všechny podstatné a pro věc rozhodné skutečnosti; vedle zřejmého nesouladu a neshody mezi rodiči pak především zájem nezletilých dětí, podepřený jejich relevantně a dostatečně zjištěným názorem a vývojem vztahů mezi jednotlivými členy rodiny. Obě nezletilé děti jsou ve věku, ve kterém jsou schopny si vytvořit a především jasně formulovat svůj vlastní názor. Soud vzal názory dětí v úvahu a rozhodl v jejich zájmu. Rovněž přitom přihlédl ke způsobu chování otce jak v minulosti, tak v současné době. Konstatoval, že pokud - vedle jednání vůči matce s trestněprávním postihem - řádně a dobrovolně neplní ani svoji základní povinnost rodiče směřující k zajištění výživy dítěte, lze považovat za dostatečný i upravený rozsah styku, který může ostatně do budoucna přesáhnout i rámec vymezený soudním rozhodnutím, a také vzhledem k věku, pak bude záležet pouze na zájmu dcer, jestli se budou s otcem stýkat. Ohledně důvodů, pro které byl styk otce s dcerami stanoven v minimálním rozsahu a pouze společně s prarodiči, soud odkázal na rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 18 Co 517,518/2010-1396, který zohlednil znaleckými posudky definovanou nestabilitu duševního zdraví otce s projevy jeho chování na hranici duševní nemoci. Soud prvního stupně pak rovněž správně přihlédl ke změně poměrů, odrážející změnu bydliště a přihlédl k fakticky možné realizaci styků prarodičů a otce s dětmi v místě jejich současného bydliště, přičemž ale nebylo možné předpokládat, že by otec dokázal materiálně zabezpečit styky buď na území USA, či přesun dětí na území České republiky, pokud neplatí ani výživné.
13. Tyto právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Ústavní soud připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Stejně tak posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
14. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že základním kamenem judikatury, dotýkající se zkoumané věci, je zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru pro práva dítěte takto:
Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Podle Výboru OSN pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." (nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, body 22-24). Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat, přičemž nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.); Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu.
15. Pokud je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů.
16. Z pravidel a principů shora naznačených obecné soudy při svém rozhodování zjevně vycházely. K námitce, že se při rozhodování dopustily diskriminace stěžovatele, lze poznamenat, že podle čl. 3 odst. 1 Listiny je diskriminace obecně odlišné, právem zakázané, zacházení (s jednotlivci) ve vymezených, srovnatelných situacích na základě rozdílu pohlaví a dalších důvodů (rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení). Zacházení lze považovat za diskriminační, jestliže odlišnému přístupu obecného soudu ve stejné či obdobné situaci schází objektivní a rozumné ospravedlnění, což v daném případě Ústavní soud rozhodně nezjistil. Stěžovatel, který byl v řízení zastoupen advokátem, nebylo nijak bráněno, aby jeho práva před soudem byla řádně hájena. V dané věci je, nebo bude ostatně v řízení ještě pokračováno, jelikož výrokem IV. rozsudku soudu prvního stupně bylo vyloučeno k samostatnému projednání řízení o návrhu otce na zbavení rodičovské odpovědnosti matky a změny výchovy obou nezletilých a výrokem V. bylo vyloučeno k samostatnému projednání řízení o návrhu prarodičů N. a návrhu otce na soudní výkon rozhodnutí o úpravě styku s oběma nezletilými. Jeho výsledek nemůže Ústavní soud nijak předjímat.
17. Závěrem Ústavní soud vzhledem k danému případu považuje za vhodné zopakovat, co již rovněž několikrát vyslovil. Jakkoli je právem stěžovatele zvolit si životního partnera podle svých představ, s tímto svobodným rozhodnutím je ovšem spojeno riziko jeho návratu do domovského státu. V této souvislosti pak může hrát rozhodující roli vzdálenost rodných zemí, která se může projevit právě při neshodách těchto partnerů jako rodičů nezletilých dětí. Rodiče by však neměli řešit své spory bojem o děti či jejich prostřednictvím, ale naopak hledět především na zájem dětí, a hledat nejvhodnější způsob, jak jim vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující bez negativních vlivů tento zájem realizovat.
18. Stěžovateli se nezdařilo prokázat jím namítané porušení základních práv, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu