ECLI:CZ:US:2015:1.US.3992.14.1
sp. zn. I. ÚS 3992/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Destiny Distribution, s. r. o., se sídlem v Plzni, Na Roudné 857/80, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2014 č. j. 11 Co 331/2014-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. prosince 2014 a doplněné podáním dne 5. ledna 2015, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. září 2014 č. j. 11 Co 331/2014-74.
2. Z podané ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 30 C 162/2014 se podává, že žalobkyně LINAS TRADE GROUP, a. s., se žalobou doručenou Krajskému soudu v Plzni dne 12. srpna 2013 domáhala po stěžovatelce zaplacení částky 141 850 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku za nájemné a částky 52 557,25 Kč z titulu smluvní pokuty ze smlouvy o nájmu nebytových prostor.
3. Stěžovatelka dne 26. srpna 2013 vznesla námitku věcné nepříslušnosti a Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. února 2014 č. j. Ncp 3355/2013-34 rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a věc bude po právní moci tohoto rozhodnutí postoupena k dalšímu řízení Okresnímu soudu Plzeň-město.
4. Okresní soud Plzeň-město dne 16. května 2014 vyzval žalobkyni k zaplacení soudního poplatku a žalobkyně tento poplatek zaplatila dne 26. května 2014. Okresní soud Plzeň-město poté dne 2. června 2014 vydal platební rozkaz. Z úředního záznamu ze dne 4. června 2014 (č. listu 45) vyplývá, že žalobkyně vzala žalobu zpět, a to přípisem adresovaným Krajskému soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2013. Tento přípis byl nalezen v zadní části spisu, vložen mezi kopiemi rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 4. června 2014 zrušil vydaný platební rozkaz a usnesením ze dne 17. června 2014 č. j. 30 C 162/2014-56 řízení zastavil (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 34 396 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyni bude vrácena část zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 776,80 Kč (výrok III.). Stěžovatelka proti tomuto usnesení, a to do II. výroku, podala odvolání s tím, že usnesení mělo být doručeno jejímu právnímu zástupci a nikoliv přímo jí, přičemž okresním soudem jí byla upřena možnost se ke zpětvzetí žaloby vyjádřit. Okresní soud Plzeň-město vydal dne 22. července 2014 č. j. 30 C 162/2014-67 opravné usnesení, kterým doplnil usnesení o zastavení řízení v záhlaví u stěžovatelky doplněním jejího zastoupení advokátem.
5. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací, usnesením napadeným ústavní stížností, rozhodnutí Okresního soudu v Plzni v napadené části, tj. ve výroku pod bodem II. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že napadené rozhodnutí je ústavně nekonformní, neboť Krajský soud v Plzni porušil zásadu dvouinstančnosti soudního řízení a nesprávně aplikoval normy jednoduchého práva. Dále stěžovatelka odvolacímu soudu vytýkala, že podle jejího názoru se měl zabývat tím, zda nájemní smlouva je platná a dalšími námitkami stěžovatelky, neboť bez věcného posouzení nelze učinit závěr o tom, který z účastníků po procesní stránce zavinil zastavení řízení.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02; U 25/27 SbNU 307 a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
10. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování podle ustanovení §146 odst. 2, věta druhá o. s. ř.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozhodnutí stěžovatelce vysvětlil, že hmotněprávní důvodnost, tedy potencionální úspěšnost ve sporu, se při zastavení řízení nezkoumá, soud se tedy nemohl k námitkám stěžovatelky věcně zabývat žalovaným nárokem, tj. zejména zda je nájemní smlouva platná, popř. v jaké výši vzniká stěžovatelce bezdůvodné obohacení za užívání nebytových prostor a zda je u žalobkyně dána aktivní věcná legitimace k uplatnění celého nároku. Podstatné je, že nárok žalobkyně byl zcela uspokojen po podání žaloby platbami ze dne 3. září, 18. září, 7. října a 8. listopadu 2013. K námitkám stěžovatelky, že jí napadené rozhodnutí nebylo řádně doručeno, že jí nebylo doručeno ani zpětvzetí žaloby a nemohla se tak ke zpětvzetí vyjádřit, odvolací soud uvedl, že tyto námitky nejsou pro rozhodování o nákladech řízení v dané věci právně významné.
11. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí v posuzovaném případě vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek běžnému instančnímu přezkumu. Ve výsledku Ústavní soud kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
12. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu