ECLI:CZ:US:2015:1.US.3993.14.1
sp. zn. I. ÚS 3993/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele B. D., zastoupeného JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613/9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 1039/2014-28 ze dne 23. září 2014, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 55 To 105/2014-322 ze dne 28. dubna 2014, a proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě č. j. 2 T 60/2012-299 ze dne 25. února 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl výše uvedeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku. Za tento přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Okresní soud výkon tohoto trestu podmíněně odložil a stanovil zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Dále okresní soud stěžovateli uložil zaplatit náhradu škody poškozeným.
2. Okresní soud v průběhu řízení zjistil, že stěžovatel jako službu konající policista zastavil služební vozidlo na příkaz světelného signálu s červeným světlem "Stůj" světelného signalizačního zařízení regulující průjezd staveništěm, následně však spustil zvláštní výstražné světlo modré barvy (tzv. maják) a z řady stojících vozidel vyjel do protisměru, aby zastavil protijedoucího motocyklistu podezřelého ze spáchání přestupku v dopravě (nezastavení vozidla na příkaz světelného signálu s červeným světlem "Stůj" světelného signalizačního zařízení). Následně se však nesprávně domníval, že jej motocyklista chce objet zprava, dopravní situaci špatně vyhodnotil a s policejním vozidlem vybočil vlevo napříč jízdním pruhem. Tím vytvořil rovně jedoucímu motocyklistovi náhlou překážku a narazil levou přední částí policejního vozidla do levého boku motocyklu, jehož řidič v důsledku střetu utrpěl zranění nohy s omezením na obvyklém způsobu života nutností chůze o berlích a omezením v mobilitě po dobu 16 týdnů. Okresní soud při hodnocení jednání stěžovatele zdůraznil, že policista má zasáhnout v případě, kdy zjistí porušení zákona, nemůže však jednat zcela nepřiměřeně povaze porušení zákona. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání.
3. Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl výše uvedeným rozsudkem. V něm se ztotožnil s většinou závěrů soudu okresního soudu. Zdůraznil, že stěžovatel si byl vědom zrychlování motocyklu, a přesto mu náhlou změnou směru jízdy vytvořil překážku tak, že řidič motocyklu již neměl možnost na překážku reagovat. Skutková zjištění navíc nepotvrdila verzi stěžovatele, podle které motocyklista sám měnil směr jízdy a stěžovatel se mu pouze vyhýbal. Krajský soud se však neztotožnil s výrokem o náhradě škody, neboť stěžovatel škodu způsobil v souvislosti s plněním služebních úkolů. Škodu je poškozeným povinen nahradit stát, ne stěžovatel. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl výše uvedeným usnesením. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatel především zpochybnil skutková zjištění okresního a krajského soudu, což neodpovídá uplatněnému odvolacímu důvodu. Soud se ovšem zabýval námitkou, podle níž stěžovatel neporušil žádný právní předpis. V této otázce se Nejvyšší soud neztotožnil se závěry krajského a okresního soudu o porušení pravidel pro jízdu vozidel s právem přednostní jízdy podle §41 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Shledal však, že stěžovatel porušil pravidla pro zastavování vozidel podle §79 téhož zákona. Důsledkem nesprávného postupu při zastavování poškozeného motocyklisty byla nesrozumitelnost jednání posádky policejního vozu, které si poškozený vyložil jako jízdu k jinému případu, nikoliv jako pokyn k zastavení.
5. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozhodnutím Nejvyššího, krajského a okresního soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel poukázal na porušení řady ustanovení Ústavy České republiky a Všeobecné deklarace lidských práv.
6. Stěžovatel považuje za zásadní otázku, proč došlo k vytvoření náhlé překážky policejním vozidlem. Teprve po zodpovězení této otázky je možné se zabývat tím, kdo je za nehodu odpovědný. Stěžovatel vyjel z kolony stojících vozidel s úmyslem vyšetřit jednání řidiče protijedoucího motocyklu. Důvodně předpokládal, že řidič motocyklu zastaví, když spatří vozidlo policie se spuštěným výstražným světlem modré barvy a rozsvíceným nápisem "STOP". Motocyklista však nezastavil, naopak začal zrychlovat, čímž zároveň překročil nejvyšší povolenou rychlost. Tvrzení, že si poškozený řidič myslel, že policejní vozidlo jede k jinému případu, stěžovatel považuje za nevěrohodné.
7. Posádka policejního vozu zřetelně viděla pohyb motocyklisty směrem doprava, stěžovatel se tak důvodně domníval, že motocyklista chce policejní vůz objet zprava. Pokud sám poškozený řidič motocyklu nevěděl, z jaké strany policejní vůz objede, sám musí nést následek svého riskantního a protizákonného jednání. Před vytvořením náhlé překážky policejním vozem měl motocyklista dostatek času k zastavení, odpovědný tak nemůže být stěžovatel, který pouze konal svou služební povinnost. Napadené rozsudky hodnotily věc pouze po technické stránce, nikoliv komplexně. Ke svědeckým výpovědím stěžovatel uvedl, že ty nemohou jednoznačně potvrdit pohyb motocyklisty doprava, protože každý se svědků situaci vnímal ze svého místa a v závislosti na své pozornosti. Oproti tomu stěžovatel měl ze svého místa nejlepší přehled a motocyklistu po celou dobu bedlivě pozoroval. Z toho důvodu je stěžovatel přesvědčen, že neporušil ani pravidla pro jízdu vozidel s právem přednosti v jízdě, ani pravidla pro policejní zákroky, naopak se snažil za každou cenu zabránit střetu s poškozeným motocyklistou. Odpovědnost za své jednání tak má nést poškozený motocyklista, protože se pokusil ujet a nerespektoval pokyny policie. Svou argumentaci stěžovatel zakončil tím, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že ze zjištěného chování motocyklisty nevyvodily odpovídající závěry ve vztahu k (proti)právnosti jednání stěžovatele. Z toho důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí okresního, krajského i Nejvyššího soudu.
8. Okresní soud k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel brojí především proti hodnocení důkazů v řízení před okresním a krajským soudem a v podstatě opakuje svou obhajobu. Dále soud zdůraznil, že z důkazů vyplynulo, že stěžovatel motocyklistovi vytvořil služebním vozidlem překážku tak náhle, že motocyklista neměl dostatek času na situaci reagovat. Jakkoliv je žádoucí, aby policisté zasahovali proti původcům protiprávního jednání, nemohou tak činit zjevně nepřiměřeným způsobem. V posuzované věci právě k takovému excesu došlo, neboť stěžovatel při řešení přestupku v dopravě způsobil motocyklistovi těžkou újmu na zdraví, poškodil jeho majetek a poškodil i služební vozidlo.
9. Stěžovatel ve své replice k vyjádření okresního soudu zdůraznil, že porušení svých práv spatřuje v tom, že soudy poskytly největší ochranu práv pachateli protiprávního jednání. Stěžovatel zcela důvodně předpokládal, že motocyklista zastaví, když spatří policejní vůz se zapnutým modrým výstražným světlem. K vytvoření náhlé překážky došlo jen z toho důvodu, že se stěžovatel snažil uhnout jedoucímu motocyklistovi, který se pokoušel policejní vůz objet. Úmyslem stěžovatele tedy nebylo zastavit motocykl, ale uvolnit mu cestu. Zároveň stěžovatel připomenul i tu skutečnost, že případy neuposlechnutí pokynů policie se v poslední době množí a pokusy policii ujet často končí tragicky.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
13. Těžiště argumentace stěžovatele spočívá v tvrzení, že soudy nedostatečně hodnotily podíl poškozeného motocyklisty na střetu zejména tím, že nepřisoudily dostatečnou váhu protiprávnímu jednání motocyklisty a zakročovací povinnosti policisty. Dále nesprávně hodnotily vlastní odbočovací manévr, po němž došlo ke střetu obou vozidel.
14. Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedených obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, pak není oprávněním Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (k tomu například usnesení sp. zn. II. ÚS 891/13 ze dne 8. 8. 2013).
15. V projednávané věci takový extrémní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování obecné soudy vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Již okresní soud vyložil, že ke střetu obou vozidel došlo z toho důvodu, že stěžovatel vybočil s policejním vozem vlevo napříč jízdním pruhem a motocyklista nestačil na tento manévr reagovat. To stěžovatel nerozporuje. Klade však důraz na to, že vybočil jen proto, aby se vyhnul motocyklistovi, který sám měnil směr. Jak vyplývá z odůvodnění okresního a krajského soudu, verze stěžovatele nemá oporu v provedených důkazech. Na její podporu slouží pouze výpověď kolegy stěžovatele. Podle ostatních svědků a znaleckého posudku motocyklista směr neměnil, naopak jel co nejvíce vpravo ve svém jízdním pruhu (tedy vlevo z pohledu stěžovatele), aby se policejnímu vozu vyhnul a umožnil mu volný průjezd. Směr naopak měnil pouze stěžovatel a ke střetu došlo právě kvůli této změně směru. Jak okresní soud, tak soud krajský ve svých rozhodnutích řádně objasnily, z jakých důkazů vyplynula tato skutková zjištění. Namítá-li stěžovatel, že každý ze svědků mohl hodnotit děj pouze subjektivně, v závislosti na své pozornosti a umístění, lze jej odkázat na rozsudek okresního soudu, který tuto skutečnost vzal v potaz. Závěru soudů o tom, že stěžovatel bez důvodu na straně motocyklisty motocyklu náhle přehradil cestu, nemá Ústavní soud z ústavního hlediska co vytknout.
16. Vady Ústavní soud neshledal ani při posouzení otázky, zda stěžovatel pouze plnil služební povinnost. Podle §10 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen "zákon o policii"), je policista ve službě povinen provést úkon v rámci své pravomoci nebo přijmout jiné opatření, aby odstranil ohrožení nebo porušení vnitřního pořádku a bezpečnosti, jehož odstranění spadá do úkolů policie. Zároveň však platí, že služební úkon musí být přiměřený sledovanému účelu a žádné osobě nemá v důsledku postupu policisty vzniknout bezdůvodná újma (§11 zákona o policii). Pouze za splnění těchto podmínek (tedy zákonnosti a přiměřenosti) je postup policie při výkonu její pravomoci hodný ochrany. Přiměřenost obecně žádoucího, právem dovoleného a chráněného postupu (rychlé zastavení řidiče ohrožujícího svou riskantní jízdou ostatní účastníky silničního provozu) a důvodnost způsobené újmy je tedy třeba posoudit podle okolností projednávané věci.
17. V projednávané věci soudy uvedly, že stěžovatel byl oprávněn motocyklistu zastavit pro podezření ze spáchání přestupku, způsob zastavení však byl zjevně nepřiměřený tomuto účelu. Podle výpovědí svědků navíc nebylo jasné, zda policejní vůz hodlá zastavit motocyklistu, nebo jede k jinému případu. Proti tomuto závěru stěžovatel namítá toliko to, že motocyklistovi muselo být zřejmé, že jej policejní vůz chce zastavit. Stěžovatel tak pouze opakuje svou obhajobu z trestního řízení, kterou soudy zohlednily při hodnocení skutkového stavu a na základě svědeckých výpovědí vyvrátily. Z napadených rozsudků plyne přesvědčivý závěr o tom, že zastavení motocyklu za účelem šetření přestupku náhlým zablokováním jízdního pruhu policejním vozidlem, po němž došlo k nezamýšlenému nárazu policejního vozu do boku motocyklu, sražení motocyklisty a těžké újmě na jeho zdraví, je excesem z výkonu pravomoci policisty. Na tomto místě je důležité opět připomenout, že z dokazování nevyplynulo, že by to byl motocyklista, kdo náhle měnil směr a tím způsobil srážku, případně že by se pokusil posádku policejního vozu ohrozit, nebo se pokusil jí uniknout. V tom spočívá i odlišnost od věci rozhodnuté rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 7 Tz 58/2011-30 ze dne 15. 2. 2012, na který stěžovatel odkazoval.
18. Skutečnost, že stěžovatel byl jako policista doposud výborně hodnocen, okresní soud zohlednil při ukládání trestu. Trest uložil při spodní hranici příslušné trestní sazby, neboť jej shledal dostačujícím pro nápravu stěžovatele. Ani tomuto postupu nemá Ústavní soud co vytknout. Je zřejmé, že soudy při hodnocení věci přihlédly ke všem významným skutečnostem jak z hlediska viny, tak při ukládání trestu.
19. Lze tak uzavřít, že napadenými rozsudky nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Soudy svá skutková zjištění řádně vysvětlily a dostatečně vyložily, proč v jednání stěžovatele spatřují porušení trestního zákoníku, dalších předpisů, kterými se měl jako policista řídit, a potřebné míry opatrnosti. Dílčí neshoda Nejvyššího soudu s názorem okresního a krajského soudu v tom, zda se na jednání stěžovatele uplatnila pravidla pro jízdu vozidel s právem přednostní jízdy §41 zákona o silničním provozu (okresní a krajský soud dovodily, že ano, neboť stěžovatel užil zvláštního výstražného světla modré barvy), či ne (podle Nejvyššího soudu stěžovatel sice užil zvláštního výstražného světla modré barvy, ale neměl v úmyslu vynutit si přednost v jízdě), je především otázkou správního práva. Ústavní soud se jí tak nezabýval, neboť její řešení náleží přednostně oběma nejvyšším soudům a pro posouzení ústavní stížnosti nebyla nezbytná.
20. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu