ECLI:CZ:US:2015:1.US.3999.14.1
sp. zn. I. ÚS 3999/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. J., zastoupeného Mgr. Šárkou Svobodovou, advokátkou se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Sokolovská 1494, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1221/2014-18 ze dne 23. září 2014, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 102/2014-109 ze dne 19. června 2014 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou č. j. 10 T 139/2013-79 ze dne 24. února 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou uznal stěžovatele vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil se zkušební dobou v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Trestná činnost, jíž se stěžovatel dle zjištění obecného soudu dopustil, zkráceně řečeno spočívala v tom, že jako svědek v trestním řízení vedeném před Okresním soudem v Rychnově nad Kněžnou v trestní věci jeho bratra a otce po řádném poučení se záměrem podpořit obhajobu svých rodinných příslušníků lhal o realizaci a platbě prováděných prací na stavbě rodinného domu v obci Javornice.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové napadeným usnesením zamítl.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dalším napadeným rozhodnutím podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. toto dovolání odmítl.
5. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje ve způsobu, jakým byl zjišťován skutkový stav věci a v následném právním posouzení zjištěných skutečností. Soudům vytýká, že náležitě nezjistily naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Připomíná, že otázku, zda stěžovatel uvedl jako svědek nepravdu, musí soud vyřešit samostatně jako otázku předběžnou, přičemž musí vycházet z vlastního zjištění skutečného stavu a nikoli pouze odkázat na to, jak tuto výpověď hodnotily soudy, v řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako svědek. Namítá, že soud měl v průběhu hlavního líčení provést výslechy svědků sám a umožnit stěžovateli klást jim otázky a vyjadřovat se k jejich výpovědi. Z rozsudku není zřejmé, kdo ve skutečnosti provedl stavební práce a důkazní návrhy stěžovatele v tomto směru soud odmítl provést. Stěžovatel tvrdí, že namísto provedení důkazu podstatným obsahem spisů sp. zn. 2 T 52/2012 a 7 C 183/2007, soud při hlavním líčení přečetl toliko rozsudky v těchto věcech. Tento postup stěžovatel hodnotí jako nezákonný. Pokud soud vycházel z výpovědí svědků, kteří vypovídali v jiných řízeních, bylo dotčeno jeho právo klást jim otázky ve smyslu zásady kontradiktornosti.
6. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
7. Předně je třeba uvést, že podle ustanovení §89 odst. 2 tr. řádu za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Trestní řád nepovažuje obecně některý druh důkazních prostředků nebo jeden z nich za průkaznější než jiný. Důkazní význam každého důkazního prostředku je závislý na okolnostech konkrétní trestní věci, na druhu, povaze a důkazní hodnotě ostatních ve věci získaných důkazních prostředků a na tom, jak sám o sobě potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost. V zásadě lze použít každého důkazního prostředku k dokazování jakékoli skutečnosti důležité pro trestní řízení, protože zákon nepředepisuje, kterým důkazním prostředkem by měla být určitá relevantní skutečnost dokazována. V přezkoumávaném případě má posuzovaná věc zcela zřejmou souvislost s trestní věcí vedenou u soudu prvého stupně pod sp. zn. 2 T 52/2012 a s civilní věcí vedenou pod sp. zn. 7 C 183/2007. Pokud obecný soud v posuzované věci při hlavním líčení provedl důkaz obsahem těchto spisů, jednalo se o důkazy listinné. Pravidla pro provedení takových důkazů upravuje ustanovení §213 tr. řádu. Z protokolu o hlavním líčení zařazeném na č. l. 74 spisu vyplývá, že soud prvého stupně za přítomnosti stěžovatele a jeho obhájkyně přečetl podstatný obsah uvedených spisů, nikoli toliko rozsudky, jak v ústavní stížnosti namítá stěžovatel. Pokud následně z obsahu uvedených spisů, tedy listinných důkazů, při posouzení skutkových zjištění vycházel a dovodil z nich vinu stěžovatele, nelze takovému postupu nic vytknout. Obecný soud se řádně zabýval i návrhy stěžovatele doplnit dokazování o opakovaný výslech řady svědků, kteří již byli vyslechnuti v uvedených řízeních, přičemž dospěl k závěru, že je nutné je považovat za nadbytečné.
8. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva ustáleně potvrzují závěr, dle nějž neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. např. rozsudek Barbera, Messegué a Jabardo proti Španělsku, rozsudek pléna ESLP, 6. 12. 1988, č. 10590/83). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. řádu). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Podstatné je, že obecné soudy v odůvodnění podrobně vyhodnotí a přesvědčivě vyloží, o které důkazy, tvořící ucelený logický řetězec, opřely svá rozhodnutí a odpovídajícím způsobem popsaly rovněž důvody, z jakých nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1207/07 ze dne 29. 5. 2007, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tomuto požadavku obecné soudy dostály. K otázce nemožnosti výslechu klíčového svědka Nágla lze připomenout, že v rámci civilního řízení stěžovatel v postavení účastníka prostřednictvím své právní zástupkyně možnost klást mu otázky měl.
9. Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně provedl všechny dostupné důkazy, na základě nichž zjistil skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu. Věnoval patřičnou pozornost i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal své úvahy, na základě kterých jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. Jedná se především o zjištění, že faktury obchodní společnosti, která měla stavbu provádět, nebyly pravé. Předmětná obchodní společnost v inkriminované době nemohla vyvíjet žádnou činnost, neboť na ni byl prohlášen konkurs. Svědecká výpověď stěžovatele v trestní věci jeho rodinných příslušníků tak stála osamoceně.
10. Lze tedy uzavřít, že postupem obou soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů byla učiněna, a vyvozenými právními závěry ani libovůle v rozhodování, je nutno postup soudů považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
11. Ústavnímu soudu s ohledem na výše uvedené proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu