ECLI:CZ:US:2015:1.US.4012.14.1
sp. zn. I. ÚS 4012/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Schmida, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2013 č. j. 1 Cm 30/2011-54, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2013 č. j. 4 Co 128/2013-75, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014 č. j. 21 Cdo 2793/2014-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 22. 12. 2014 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených usnesení, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu připojeného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 1 Cm 30/2011, jakož i z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti vyplývá následující: Rozsudkem ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 53 Cm 332/2009, Městský soud v Praze zamítl žalobu stěžovatele v postavení žalobce, kterou se domáhal zaplacení částky 3 430 000 Kč s příslušenstvím a odměnou. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 53 Cm 332/2009, odmítl pro opožděnost. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 6 Cmo 261/2010, usnesení městského soudu potvrdil. Usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatel napadl žalobou pro zmatečnost, kterou Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 1 Cm 30/2011, zamítl. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 4 Co 128/2013, usnesení soudu prvého stupně, potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2793/2014, odmítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozsudek Městského sodu v Praze ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 53 Cm 332/2009, dosud nebyl stěžovateli fakticky doručen. Tvrdí, že poštovní zásilka s rozsudkem nebyla převzata v advokátní kanceláři osobou mající příslušné oprávnění k přebírání zásilek. Jednalo se údajně navíc o osobu cizí státní příslušnosti bez patřičné znalosti českého jazyka. Podle názoru stěžovatele nebyly naplněny podmínky pro doručování podle ustanovení §50a odst. 4 o. s. ř. Stěžovatel soudu prvého stupně vytýká, že v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost provedl mimo jiné důkaz spisem Městského soudu v Praze, sp. zn. 53 Cm 332/2009, z něhož měl zjistit skutečnost, že dne 10. 3. 2011 mělo být předmětné usnesení, proti němuž žaloba pro zmatečnost směřuje, doručeno právnímu zástupci žalobce v podatelně advokátní kanceláře do rukou paní Plecháčkové. Uvedená skutečnost dle závěru soudu vyplývá ze sdělení české pošty o reklamaci poštovní zásilky. Ve spisech se tedy nenachází doručenka, která jako jediná je podle názoru stěžovatele průkazem o doručení. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že nedošlo k řádnému doručení. Tuto skutečnost soudy podle názoru stěžovatele nemohly opomenout při určení běhu a konce lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost. Stěžovatel dále nesouhlasí ani s úvahou soudu prvého stupně, podle níž žaloba pro zmatečnost nebyla v posuzované věci přípustná, neboť podle §229 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 bylo možné žalobou pro zmatečnost napadnout pouze pravomocná usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odvolání odmítnuto, nebo kterým bylo odvolací řízení zastaveno. Stěžovatel tvrdí, že přípustnost žaloby v jeho věci byla dána ustanovením §229 odst. 3 o. s. ř. Nejvyššímu soudu vytýká, že odůvodnění jeho rozhodnutí není dostatečné.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řádu upravena jako mimořádný opravný prostředek, který slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí vadami, které představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem. Vzhledem k tomu, že při použití mimořádných opravných prostředků dochází k prolomení právní moci a tím i k dotčení právní jistoty účastníků, je namístě ustanovení, která je upravují, vykládat restriktivně.
7. Stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost proti usnesení vrchního soudu, který jakožto soud odvolací potvrdil usnesení městského soudu, jímž tento jako soud prvého stupně odmítl odvolání stěžovatele.
8. Podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2012 "žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení". Podle tehdy platné právní úpravy občanského soudního řádu, nebylo možné žalobou pro zmatečnost napadnout usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvého stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu taková rozhodnutí nejsou způsobilým předmětem žaloby pro zmatečnost (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 972/2005, uveřejněné pod číslem 25/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přisvědčit přitom nelze ani argumentaci stěžovatele, že žalobu pro zmatečnost podal podle §229 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť mu jako odvolateli byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Tato úvaha nemůže obstát, neboť podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, mohla být předmětem přezkumu toliko "rozhodnutí ve věci samé". Tato podmínka v případě rozhodnutí o potvrzení rozhodnutí o odmítnutí odvolání, které bylo žalobou pro zmatečnost napadeno, splněna není.
9. Již z těchto důvodů tak Ústavní soud neshledal pochybení v úvahách obecných soudů ohledně zamítnutí stěžovatelem podané žaloby pro zmatečnost. Nic neústavního přitom nespatřuje ani na postupu obecných soudů, při němž při neexistenci doručenky, vyšly z údajů uvedených ve sdělení české pošty o vyřízení reklamace doručení založeného na č. l. 45 spisu. Podle něho byla zásilka doručena dne 10. 3. 2011 v podatelně advokátní kanceláře tehdejšího právního zástupce stěžovatele paní Plecháčkové.
10. Ústavní soud proto dospívá k závěru, že v právních závěrech obecných soudů, které vyložily citovanou zákonnou úpravu zcela v souladu s jejím smyslem a účelem, nelze spatřovat žádný deficit ani v oblasti ústavního práva. Podaná žaloba pro zmatečnost proto byla zamítnuta zcela v souladu s citovanou právní úpravou a v postupu obecných soudů proto Ústavní soud neshledal žádné vybočení z ústavnosti, které by mohlo odůvodnit jeho kasační zásah.
11. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu