ECLI:CZ:US:2015:1.US.4016.14.1
sp. zn. I. ÚS 4016/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele Albani Giovanni Piazzini, státní příslušnost Italská republika, zastoupeného JUDr. Mário Voglem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem Nádražní 2, Plzeň, ze dne 29. března 2014 vydaného ve formě bloku, série FD/2013, číslo D 1601647, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovateli byla dne 29. 3. 2014 uložena bloková pokuta ve výši 500 Kč za přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Přestupku se měl dopustit tím, že na 57. kilometru dálnice D5 jel rychlostí 153 km/h (po zohlednění odchylky měřícího zařízení 148 km/h), tedy v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h.
2. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti výše uvedenému rozhodnutí Policie České republiky (správním orgánem je krajské ředitelství policie, neboť útvary jím zřízené jsou pouze vnitřní organizační jednotkou; viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 66/2013-29 ze dne 22. 8. 2013), neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že jako cizinec neporozuměl významu a důsledkům uložení pokuty v blokovém řízení a nebyl o nic ani poučen. Nevěděl tak, že souhlasem s projednáním přestupku v blokovém řízení se vzdává možnosti ochrany ve správním řízení a řízení před správními soudy. Skutečnost, že nerozumí českému jazyku, stěžovatel namítal již vůči příslušníkům policie, kteří jej za přestupkové jednání pokutovali. Na bloku je uvedena poznámka stěžovatele "ITA", která by neměla význam, pokud by stěžovatel plně rozuměl českému jazyku. Příslušníkům policie tak byl nedostatek znalosti jazyka znám a měli stěžovateli zajistit tlumočníka. Na podporu své argumentace stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu Slovenské republiky č. j. III. ÚS 366/2012-42 a na závěr č. 56 ze zasedání Poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 14. 5. 2007, podle něhož měl být tlumočník stěžovateli k dispozici.
4. K přípustnosti ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že proti rozhodnutí v blokovém řízení nejsou přípustné žádné opravné prostředky, které by bylo třeba vyčerpat, ústavní stížnost je tak přípustná. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě jednoho roku podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Význam ústavní stížnosti stěžovatel spatřuje v důležitosti dosud neřešené otázky pro správní trestání cizinců.
5. Ústavní soud se zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti.
6. Nejdříve se Ústavní soud zabýval tím, zda stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Podle §84 odst. 2 ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, se proti uložení pokuty v blokovém řízení nelze odvolat. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je nepřípustná žaloba proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení, neboť bylo vydáno v důsledku souhlasu účastníka řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho jednání. Takový účastník řízení se tedy vzdal opravných prostředků ve správním řízení a nemůže splnit podmínku jejich vyčerpání, která je nezbytná z hlediska přípustnosti správní žaloby (srov. již rozsudek č. j. 6 As 49/2003-46 ze dne 29. 12. 2004, publ. pod č. 505/2005 Sb. NSS).
7. Nepřípustnost žaloby proti rozhodnutím navazujícím na blokové řízení však není absolutní. V usnesení č. j. 1 As 21/2010-65 ze dne 21. 3. 2013, publ. pod č. 2838/2013 Sb. NSS, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dovodil, že je možné zpochybnit, že byl vůbec dán souhlas účastníka řízení se zjištěním přestupku a uložením sankce. Zpochybnění souhlasu je možné prostřednictvím žádosti o obnovu řízení podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Rozhodnutí o takové žádosti je pak rozhodnutím přezkoumatelným v odvolacím řízení. Stěžovatel svou argumentací zpochybňuje právě udělení souhlasu s projednáním přestupku v blokovém řízení (neporozuměl povaze řízení, nemohl tak k němu dát souhlas), procesním prostředkem ochraně práv stěžovatele tak je i obnova řízení. Jak však plyne z §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, obnova řízení nepatří mezi ty opravné prostředky, které by bylo nutné vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je tak přípustná.
8. V rámci ověřování formálních náležitostí pro věcné projednání ústavní stížnosti však Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je opožděná.
9. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 5 téhož zákona platí, že pokud zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
10. Vzhledem k tomu, že jediným procesním prostředkem ochrany práv je stěžovateli k dispozici pouze obnova řízení, je třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvozovat podle §73 odst. 5 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel se o zásahu do svých práv dozvěděl dne 29. 3. 2014, kdy mu byla uložena bloková pokuta. Ústavní stížnost však podal až 23. 12. 2014, tedy o téměř devět měsíců později. Zjevně tak nedodržel lhůtu dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti.
11. Na tomto hodnocení nemůže nic změnit ani odkaz stěžovatele na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce (tj. §75 odst. 1), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.
12. Ústavní soud již dříve uvedl, že §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu neslouží k prominutí zmeškání lhůty pro podání přípustné ústavní stížnosti podle §72 téhož zákona [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 107/95 ze dne 19. 9. 1995 (U 21/4 SbNU 349) či usnesení sp. zn. III. ÚS 422/97 ze dne 26. 3. 1998 (U 22/10 SbNU 417)]. V projednávané věci by byla obecně ústavní stížnost přípustná, Ústavní soud tak z povahy věci nemohl uvažovat o výjimce z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost musí odmítnout jako návrh opožděný. Úvaha o tom, zda stížnost podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je tedy nadbytečná.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2015
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj