ECLI:CZ:US:2015:1.US.4025.14.1
sp. zn. I. ÚS 4025/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Imricha Kotuliče a 2. Jany Kotuličové, zastoupeni JUDr. Ludmilou Krejčí, advokátkou se sídlem v Brně, Starobrněnská 13, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2014 č. j. 26 Co 84/2014-158 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2014 č. j. 20 Co 619/2013-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. prosince 2014 a doplněné podáním ze dne 3. března 2015, stěžovatelé podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich základní právo zaručené ústavním pořádkem v čl. 4, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu podané ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 79 EXE 4125/2012 a sp. zn. 64 EXE 3578/2012 bylo zjištěno, že Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. září 2011 č. j. 19 Cm 194/2010-87 zamítl návrh stěžovatelů na vyslovení "neplatnosti členské schůze" místo správného "usnesení členské schůze" Bytového družstva X, konané dne 6. května 2010 a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit bytovému družstvu rukou společnou a nerozdílnou náhradu nákladů řízení ve výši 20 160 Kč. Na základě odvolání podaného stěžovateli Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 16. října 2012 č. j. 5 Cmo 193/2012-186 usnesení Krajského soudu v Brně potvrdil ve správném znění: Návrh na vyslovení neplatnosti usnesení členské schůze Bytového družstva X ze dne 6. května 2010 se zamítá; a dále stěžovatelům uložil povinnost zaplatit bytovému družstvu na plné náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21 627,40 Kč.
3. Bytové družstvo podalo dne 9. listopadu 2012 na každého ze stěžovatelů návrh na nařízení exekuce, a to k vymožení přiznaných nákladů řízení nejprve pro 41 787,40 Kč, poté opravnými usneseními změněné na částku 30 973,70 Kč.
4. Exekuční řízení proti prvému stěžovateli je vedeno Městským soudem v Brně pod sp. zn. 64 EXE 3578/2012 a prvý stěžovatel ústavní stížností napadl usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. září 2014 č. j. 26 Co 84/2014-158, kterým krajský soud jako soud odvolací změnil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 26. srpna 2013 č. j. 64 EXE 3578/2012-65 tak, že žádosti prvého stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení o odvolání proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 64 EXE 3578/2012-25 ve spojení s usnesením ze dne 25. ledna 2013 č. j. 64 EXE 3578/2012-37, se nevyhovuje.
5. Exekuční řízení proti druhé stěžovatelce je vedeno Městským soudem v Brně pod sp. zn. 79 EXE 4125/2012 a druhá stěžovatelka ústavní stížností napadla usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2014 č. j. 20 Co 619/2013-70, kterým krajský soud jako soud odvolací potvrdil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. září 2013 č. j. 79 EXE 4125/2012-58, jímž soud prvního stupně zamítl návrh druhé stěžovatelky na zastavení exekuce nařízené usnesením Městského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2012 č. j. 79 EXE 4125/2012-30 z důvodu uvedeného v ustanovení §268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že byli zavázáni k úhradě nákladů řízení bytovému družstvu ve výši 41 787,40 Kč. Vrchní soud v Praze neurčil lhůtu, do kdy měli náklady řízení zaplatit. Právní zástupkyně bytového družstva podala pro tutéž částku na oba stěžovatele návrhy na nařízení exekuce, i když jde o tutéž pohledávku ze stejného právního titulu a jedná se o manžele, kteří nemají rozdělené SJM. Náklady exekuce byly vypočteny a celkově je stěžovatelům exekvována částka 104 726,40 Kč, tedy částka 2,5 krát vyšší než činily přisouzené náklady řízení. Prvý stěžovatel požádal dne 3. ledna 2013 o přidělení advokáta pro zastupování ve věci odvolání proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2012 a oba stěžovatelé požádali o osvobození od soudních poplatků. Oba stěžovatelé jsou důchodci a výše jejich důchodu činí u prvého stěžovatele 11 276 Kč a u druhé stěžovatelky 8 238 Kč. Oba stěžovatelé mimo to požádali o odklad výkonu rozhodnutí, neboť ve věci vedené u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 Cmo 193/2012 bylo podáno dovolání a do dnešního dne nebylo ve věci Nejvyšším soudem rozhodnuto. Druhá stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce z důvodu, že se svým manželem žije ve společné domácnosti, oběma je jím exekvován důchod, a po odpočtu všech nákladů na stravu, bydlení a léky žijí pod hranicí bídy.
7. Dále stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že podle jejich názoru ze strany ve věci rozhodujících soudů je porušen čl. 36 Listiny, kdy každý občan se může domáhat svých práv stanoveným způsobem a čl. 37 Listiny, který uvádí, že každý občan má právo na právní pomoc v řízení před soudy. Proto napadají usnesení krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh na ustanovení právního zástupce z řad advokátů prvému stěžovateli i další unesení krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh druhé stěžovatelky na zastavení exekuce.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
10. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelů, neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí v posuzovaném případě vyplývá, že odvolací soud se řádně zabýval jak odvoláním podaným co do rozhodnutí o zamítnutí návrhu na ustanovení právního zástupce prvému stěžovateli, tak i odvoláním podaným proti zamítnutí návrhu druhé stěžovatelky na zastavení exekuce. Odvolací soud v obou případech rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval, a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Posuzovaná ústavní stížnost je polemikou s rozhodnutími odvolacího soudu a stěžovatelé nepřípustně očekávají, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním.
11. Ústavní soud z obsahu soudních spisů Městského soudu v Brně sp. zn. 79 EXE 4125/2012 a sp. zn. 64 EXE 3578/2012 ověřil, že oprávněný podal dva návrhy na nařízení exekuce a soud prvního stupně nařídil exekuce na základě pravomocného exekučního titulu.
12. V případě prvého stěžovatele odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně při posuzování, zda jsou na straně prvého stěžovatele dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, správně dovodil, že nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, nepřihlédl však k celkovým jeho poměrům. Proto odvolací soud zkoumal, zda povaha projednávané právní věci nezbytně vyžaduje procesní participaci zástupce (advokáta) a dovodil, že prvý stěžovatel je schopen činit v tomto zmíněném odvolacím řízení podání po věcné i právní stránce správná a odpovídající dané věci, a i jinak se v tomto řízení orientovat a postupovat odpovídajícím způsobem. Z uvedeného důvodu odvolací soud proto shledal podmínky pro potvrzení usnesení soudu prvního stupně a provedl pouze formální upřesnění znění výroku.
13. Pokud se jedná o druhou stěžovatelku, odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut její návrh na zastavení exekuce. Odvolací soud přisvědčil závěrům učiněným soudem prvního stupně zejména v tom, že i když druhá stěžovatelka ve svém návrhu na zastavení exekuce uvedla, že je nemajetná, soudní exekutor vydal celou řadu exekučních příkazů a to kromě důchodu, též postižením spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/6 na nemovitostech zapsaných v k. ú. Vaneč, a to jak zřízením exekutorského zástavního práva, tak prodejem tohoto spoluvlastnického podílu, dále též postižením spoluvlastnického podílu ve výši id. 1/6 na nemovitostech zapsaných v k. ú. Tasov. Ke vznesené námitce, že usnesení odvolacího soudu, jež je vykonatelným exekučním titulem, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti k úhradě nákladů řízení, neobsahuje konkrétní lhůtu k plnění, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně aplikoval ustanovení §40 odst. 2 exekučního řádu s tím, že druhá stěžovatelka tak byla povinna zaplatit náklady řízení ve lhůtě do tří dnů od právní moci. Dále odvolací soud konstatoval, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, nemá na právní moc a vykonatelnost rozhodnutí žádný vliv, dokud není exekuční titul v dovolacím řízení zrušen. Co se pak týká požadavku druhé stěžovatelky na spojení s exekuční věcí jejího manžela, odkázal odvolací soud na vysvětlení, které ji podal již soud prvního stupně, a to že bytovému družstvu nic nebránilo podat oddělené návrhy na nařízení exekuce, avšak za situace, kdy návrhy byly podány zvlášť a věci se dnes již ke spojení nehodí, je na obou stěžovatelích, aby svou obranu proti navyšování nákladů exekuce použili v řízení o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, a bude pak na exekutorovi, potažmo na exekučním soudu, aby zvážil jejich důvodnost.
14. Lze uzavřít, že Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, v posuzované věci nezjistil. Stěžovatelům se tak nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
15. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu