ECLI:CZ:US:2015:1.US.4026.14.1
sp. zn. I. ÚS 4026/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Lorencové, zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2014 č. j. 15 Co 430/2014-544, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. prosince 2014, stěžovatelka podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2014 č. j. 15 Co 430/2014-544 z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Karviné ve věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí a osmi žalovaných, z nichž stěžovatelka byla čtvrtá žalovaná, usnesením ze dne 9. června 2014 č. j. 16 C 18/2003-530 zamítl žalobu pro zmatečnost (výrok I.) a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost společně a nerozdílně částku 5 296 Kč (výrok II.).
3. Na základě odvolání podaného všemi žalovanými do nákladového výroku, Krajský soud v Ostravě, jako soud odvolací, ústavní stížností napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I.) a žalovaným 1 až 8 uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně částku 1 271 Kč (výrok II.).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že odvolací soud se při svém rozhodování o uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení advokátovi žalobkyně výrazným způsobem odchýlil od judikatury Ústavního soudu, zejména od nálezů vydaných pod sp. zn. IV. ÚS 1087/09 a I. ÚS 2929/07, přičemž své rozhodnutí ani řádně neodůvodnil. Podle názoru stěžovatelky je Česká republika - Ministerstvo financí jeden z ústředních orgánů státu a je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávají dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy všech stupňů.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
8. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení platí i pro rozhodování podle ustanovení §146 odst. 1 o. s. ř. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud odvolatelům podrobně vysvětlil, proč lze přisvědčit jejich názoru, že Ústavní soud opakovaně formuloval závěr, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl advokát. Judikaturou ústavního soudu se odvolací soud cítil být vázán, proto zjišťoval, zda konkrétní okolnosti daného případu odůvodňují postup orgánu státní správy, který zvolil pro své zastupování v soudním řízení advokáta. Odvolací soud dovodil, že předmětné řízení, jak pro svou dlouhodobost, tak i pro skutkovou, právní a zejména pak procesní problematiku, se vymyká z právní agendy související bezprostředně s běžnou náplní činnosti ministerstva, a proto lze pokládat za zcela odůvodněný postup žalobkyně, spočívající v přibrání advokáta (srov. str. 3 až 5 napadeného rozhodnutí).
9. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval, a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry učiněnými odvolacím soudem, vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek běžnému instančnímu přezkumu. Ve výsledku Ústavní soud kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
10. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.
11. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatelky na právní závěry uvedené v judikatuře Ústavního soudu, které stěžovatelka v ústavní stížnosti citovala.
12. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu