ECLI:CZ:US:2015:1.US.4027.14.1
sp. zn. I. ÚS 4027/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Gabriely Rotové, zastoupené Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 84/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2014 č. j. 70 Co 368/2014-64 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. září 2013 č. j. 42 C 342/2012-35, za účasti Jitky Bartůňkové a Milana Bartůňka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka jako jedna z vlastníků jednotek bytového domu uzavřela dne 29. 6. 2011 s žalovanými manžely Bartůňkovými smlouvu o výstavbě, podle níž měli žalovaní v tomto bytovém domě vybudovat novou bytovou jednotku na úkor společných částí domu. Tím mělo dojít ke změně spoluvlastnických podílů vlastníků jednotek na společných částech domu a pozemku. V souvislosti se změnou spoluvlastnických podílů na pozemku ve prospěch žalovaných byla sjednána úplata 750 000 Kč, z níž měl být každému z původních spoluvlastníků vyplacena poměrná část. Stěžovatelka se tohoto podílu po žalovaných domáhala žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 4, který ji výše uvedeným rozsudkem zamítl. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka sice smlouvu o výstavbě uzavřela, později však svou bytovou jednotku převedla na manžele Sedlecké (s účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 16. 2. 2012). Z obsahu smlouvy o převodu bytové jednotky a z prohlášení nových vlastníků této jednotky vůči žalovaným obvodní soud dovodil, že stěžovatelka převedla práva a povinnosti ze smlouvy o výstavbě právě na nové vlastníky její bytové jednotky. Obvodní soud proto výše uvedeným rozsudkem uzavřel, že stěžovatelka se poměrné části z úplaty za převod podílu na pozemku domáhat nemůže, neboť jí právo na tuto úplatu nenáleží. Proti tomuto rozsudku se stěžovatelka odvolala.
2. Městský soud odvolání stěžovatelky nevyhověl a zamítl jej výše uvedeným rozsudkem. Podle jeho názoru obvodní soud sice nesprávně posoudil obsah smlouvy o převodu bytové jednotky ze stěžovatelky na manžele Sedlecké, na výsledek věci to však nemělo vliv. Podle městského soudu jednak ze smlouvy o převodu bytové jednotky úmysl postoupit pohledávku neplyne, jednak stěžovatelka všechna práva a povinnosti ze smlouvy o výstavbě nemohla sama postoupit. Tím, že stěžovatelka svou bytovou jednotku prodala, zanikla tak její schopnost poskytnou plnění žalovaným. Za takového stavu však ani žalovaní nejsou povinni jí poskytnout odpovídající plnění - vzájemná práva a povinnosti mezi stěžovatelkou a žalovanými zanikla pro následnou nemožnost plnění. Dále městský soud uvedl, že ke změně podílů na pozemku mohlo dojít teprve vznikem bytové jednotky, ne dříve. Dříve tak nemohl ani vzniknout nárok stěžovatelky na zaplacení poměrné části úplaty za změnu spoluvlastnických podílů na pozemku ve prospěch žalovaných. Protože ke změně podílů na pozemku (a společných částech domu) došlo až v době, kdy stěžovatelka již nevlastnila bytovou jednotku, změna se jí nijak netýkala. Závěrem soud uvedl, že podíl na pozemku stěžovatelka nemohla na žalované samostatně převést, neboť není samostatným předmětem právních vztahů.
3. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozsudkům obvodního a městského soudu, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 36 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Stěžovatelka uvedla, že v případě výstavby nové jednotky v domě, který je již rozdělen na jednotky, musí dojít k přepočtu podílů na společných částech domu a pozemku. Úplata je v praxi běžně sjednávána za převod příslušného podílu na pozemku, na němž je dům postaven, protože jeho společné části nejsou předmětem samostatného vlastnického práva. Podle stěžovatelky z této praxe vychází i katastrální úřady, které provádí vklad vlastnického práva na pozemku ve prospěch stavebníka nové jednotky již na základě smlouvy o výstavbě a vlastnické právo k jednotce a podílu na společných částech domu zapisují později, až po předložení kolaudačního souhlasu. Smlouva o výstavbě je tak dle stěžovatelky výjimečná v tom, že umožňuje samostatně převádět příslušný podíl na pozemku bez současného převodu jednotky. Jen je později nutné zajistit, aby později byly podíly na pozemku a společných částech domu stejné.
5. Dále stěžovatelka uvedla, že sice smlouvou o převodu bytové jednotky převedla na manžele Sedlecké bytovou jednotku a jí odpovídající podíly na společných částech domu a na pozemku, fakticky ale nemohla disponovat s tou částí svých podílů, které se dříve zavázala převést na žalované manžele Bartůňkovy. Podle stěžovatelky se navíc právní teorie kloní k závěru, že práva a povinnosti ze smlouvy o výstavbě převádět nelze.
6. Porušení svých práv stěžovatelka spatřuje v tom, že dosud neobdržela náhradu za zmenšení spoluvlastnického podílu na pozemku, byť se jí před soudy domáhala. Soudy jsou povinny řídit se právem psaným, nemohou je libovolně vykládat. Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost je proto přípustná.
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v odlišném náhledu na práva plynoucí ze smlouvy o výstavbě, kterou uzavřela jako majitelka bytové jednotky společně s ostatními majiteli bytů a žalovanými manželi Bartůňkovými. Na základě této smlouvy měla být stěžovatelce vyplacena náhrada za změnu spoluvlastnického podílu na pozemku ve prospěch žalovaných. Podle stěžovatelky jí tato náhrada náleží i přes to, že svou bytovou jednotku prodala někomu jinému před realizací smlouvy o výstavbě.
11. V projednávané věci odvolací městský soud korigoval náhled obvodního soudu na důvod, proč žalovaní nejsou povinni stěžovatelce zaplatit požadovanou částku. Podle odvolacího soudu stěžovatelka nemůže mít pravdu z důvodu zániku závazku mezi ní a žalovanými pro následnou nemožnost plnění: stěžovatelka nemohla splnit svůj závazek převést na žalované manžele Bartůňkovy podíl na společných částech domu a na pozemku, neboť vše již dříve převedla na manžele Sedlecké. Za takové situace nebyli žalovaní manželé Bartůňkovi povinni poskytnout stěžovatele úplatu za splnění jejího závazku. Oproti tomu stěžovatelka uvedla, že k zániku závazku z uvedeného důvodu nedošlo, neboť podíl k pozemku převedla na žalované manžele Bartůňkovy dříve, než na manžele Sedlecké převedla jednotku a podíl na společných částech domu. Stěžovatelka tak dle svého mínění závazek splnila. Tvrzení odvolacího soudu o tom, že podíl na pozemku není samostatným předmětem právních vztahů, odmítla s tím, že samostatná převoditelnost podílu plyne z praxe katastrálních úřadů.
12. Jak Ústavní soud výše uvedl, výklad podústavního práva náleží především obecným soudům. Nejinak je tomu i v projednávané věci. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl městský soud. Tím však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části podle náhledu Ústavního soudu pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Své úvahy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlil.
13. Pro posouzení věci bylo zásadní, zda stěžovatelka mohla převést část svého podílu na pozemku na žalované manžele Bartůňkovy ještě před tím, než zbývající část podílu na pozemku, podíl na společných částech domu a bytovou jednotku převedla na manžele Sedlecké. Názor městského soudu o (spolu)vlastnictví pozemku spojeném s vlastnictvím jednotky vychází z §21 odst. 1 a §30 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). O existenci určitého vlastnického celku (tedy sepjetí vlastnictví jednotky, podílu na společných částech domu a na pozemku) hovoří i komentářová literatura k tomuto zákonu (srov. Čáp, J. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, str. 480). Oproti tomu stěžovatelka pouze odkázala na blíže neurčenou praxi správních orgánů. Z ničeho tak neplyne, že by názor městského soudu byl výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů akceptovatelného výkladu.
14. Pokud přitom jde právě o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů byla stěžovatelka zkrácena. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Stěžovatelka měla možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny argumenty a procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu