ECLI:CZ:US:2015:1.US.4028.14.1
sp. zn. I. ÚS 4028/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jiřiny Schwarzerové, zastoupené Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. října 2014 č. j. 5 Co 6/2014-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. prosince 2014, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. října 2014 č. j. 5 Co 6/2014-104 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo dotčeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny.
2. Stěžovatelka podala dne 7. září 2009 žalobu pro zmatečnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. května 2009 č. j. 11 Co 587/2008-474, přičemž uplatnila zmateční důvod podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a poté i důvod podle §229 odst. 3 o. s. ř. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. července 2014 č. j. 11 Co 587/2008-76 byla její žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala odvolání a Vrchní soud v Olomouci, usnesením napadeným ústavní stížností, napadené rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že podala zmateční žalobu, kde uváděla několik zmatečních důvodů. Obecné soudy její žalobu "rozdělily" s tím, že o části bude v prvním stupni rozhodovat Krajský soud v Ostravě a o zbytku bude v prvním stupni rozhodovat Okresní soud v Ostravě. Stěžovatelka má za to, že "roztržení" její žaloby pro zmatečnost je neústavní a došlo tím k odnětí věci jejímu zákonnému soudci. Ve věci rozhodujícím soudům vytýká, že se odmítly zabývat její námitkou spočívající v tom, že byla zbavena možnosti jednat před soudem při odvolacím jednání dne 18. května 2009. Stěžovatelce (jako žalované) byl totiž při tomto jednání u odvolacího soudu předán opis vyjádření protistrany. Stěžovatelka žádala o odročení za účelem přípravy reakce na vyjádření protistrany, čemuž soud nevyhověl. Stěžovatelce tak podle jejího názoru bylo upřeno se vyjádřit s odůvodněním, že je právně zastoupena, takže se může vyjadřovat pouze prostřednictvím právní zástupkyně. Později, když došlo na závěrečné návrhy, byla dokonce soudem napomínána, ať do závěrečné řeči své právní zástupkyně nezasahuje. Při projednávání žaloby pro zmatečnost pak podle tvrzení stěžovatelky soudy vycházely pouze ze samotného protokolu z jednání ze dne 18. května 2009, který si měly vyložit po svém. Stěžovatelka marně argumentovala logikou věci a upozorňovala na to, že protokol nepopisoval průběh jednání přesně, jak plyne i z její tehdejší žádosti o opravu a doplnění protokolu. Stěžovatelka k tomu navrhovala výslech své tehdejší právní zástupkyně, obecné soudy takové dokazování nepřipustily a nikde se nelze o nich dočíst vůbec nic - jako by nepadly. Tím bylo podle názoru stěžovatelky dotčeno její ústavní právo.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Odvolací soud poukázal na skutečnost, že krajský soud poté, co bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti krajského soudu, projednal pouze zmatečnostní důvod podle ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., když k projednání další části zmatečnosti žaloby nebyl věcně příslušný. Podle závěru odvolacího soudu stěžovatelka byla k jednání odvolacího soudu řádně předvolána, tohoto se zúčastnila, pouze nevhodně zasahovala do jeho průběhu. U jednání byla zastoupena odborníkem, který byl k jednání také řádně předvolán, byl činný a stěžovatelka jej ve výkonu jeho povinností naopak rušila.
9. Lze konstatovat, že stěžovatelka v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s odvolacím soudem na úrovni jím aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňovala již dříve. Nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
10. Pokud se týká námitky stěžovatelky na porušení jejího práva na zákonného soudce, stěžovatelka usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. dubna 2011 č. j. 59 C 287/2009-48, jež nabylo právní moci dne 9. května 2011, a kterým bylo řízení ve věci žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř. vyloučeno k samostatnému řízení, v této ústavní stížností nenapadla. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo se touto námitkou zabývat.
11. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
12. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že stěžovatelce se porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky nezdařilo doložit. Ústavnímu soudu proto nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu