ECLI:CZ:US:2015:1.US.4031.14.1
sp. zn. I. ÚS 4031/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Vytejčka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014 č. j. 35 Co 347/2014-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2014 č. j. 35 Co 347/2014-73 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na nezávislého soudce podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost osob podle čl. 3 odst. 1 Listiny a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatel navrhoval, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Stěžovatel dne 29. listopadu 2012 uplatnil u žalované ČR - Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu nákladů právního zastoupení v trestním řízení proti němu vedeném a pravomocně skončeném. Protože mu nebylo ničeho zaplaceno, podal dne 10. června 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 10 žalobu na zaplacení 19 050 Kč s přísl. Soud prvního stupně žalobě co do částky 19 050 Kč vyhověl, zamítl žalobu co do úroku z prodlení z částky 19 050 Kč a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním, a to výrok I. v rozsahu, kterým byl zamítnut úrok z prodlení a výrok II. o nákladech řízení.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku I. co do lhůty k plnění, v zamítavé části výroku I. a ve výroku o nákladech řízení II. potvrdil (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že ačkoliv byl úspěšným uplatňovatelem práva u soudu, jeho úspěch byl penalizován v podobě zkrácení nároku o část příslušenství v podobě úroků a celých nákladů řízení. Stěžovatel má za to, že obecné soudy měly jeho návrhu vyhovět v celém rozsahu. Na podporu svých tvrzení odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 701/10.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval, a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Posuzovaná ústavní stížnost je polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu a stěžovatel nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Odvolací soud pak v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalovaná neměla podmínky pro mimosoudní výplatu částky 19 050 Kč v zákonné šestiměsíční lhůtě, protože stěžovatel nepředložil, že mu škoda v tvrzené výši a důvodu vznikla. Odvolací soud se současně zcela ztotožnil s důvody aplikace ustanovení §150 o. s. ř. uvedeným soudem prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku.
8. Lze uzavřít, že Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, v posuzované věci nezjistil. Stěžovateli se tak nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
9. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Pokud se týká návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu i s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti splněny nejsou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu