ECLI:CZ:US:2015:1.US.4038.14.1
sp. zn. I. ÚS 4038/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele K. Ch., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Vochyánovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Nerudova 1190/3, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2014 č. j. 37 Co 192/2014-114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2014, č. j. 37 Co 192/2014-114, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 6. 3. 2014, č. j. 12 C 48/2013-97.
2. Uvedeným rozsudkem okresního soudu bylo ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalovanému K. CH. (pozn.: synu stěžovatele stejného jména), zastoupenému opatrovnicí E. Ch. (matkou žalovaného), rozhodnuto tak, že návrh stěžovatele na zrušení jeho vyživovací povinnosti k žalovanému se zamítá.
3. Podanou žalobou tedy stěžovatel usiloval o to, aby již nemusel přispívat na výživu svého syna (který dne 26. 11. 2012 nabyl zletilosti) částkou 1.500 Kč měsíčně. Matka žalovaného jako jeho opatrovnice s tím nesouhlasila a navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla přitom zejména, že mimo 1.500 Kč výživného, které navíc nebylo mnoho let hrazeno (až dluh dosáhl cca 300.000 Kč), nepřispěl stěžovatel synovi ničím a od jeho narození o něho nejevil zájem. Žalovaný je přitom těžce mentálně i fyzicky postižený, není schopen se sám živit a výdaje související s jeho zdravotním stavem zcela odčerpávají veškeré příjmy rodiny.
4. Po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů dal soud prvního stupně matce žalovaného za pravdu. Zvážil přitom náklady na péči o žalovaného, materiální situaci stěžovatele a odkázal také na podstatnou pasáž odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2306/12, týkající se vyživovací povinnosti rodičů k dětem. Proto byla žaloba stěžovatele zamítnuta.
5. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 9. 2014, č. j. 37 Co 192/2014-114 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když shledal jeho závěry zcela správnými a adekvátními vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména vyčíslil příjmy svého syna, poživatele invalidního důchodu, příspěvku na péči a na mobilitu, a srovnal je se svými příjmy, které údajně takové výše zdaleka nedosahují. Sám je také invalidní důchodce, i když ne III. stupně jako jeho syn. Je sice soukromě hospodařícím zemědělcem, ale v daňových přiznáních každoročně vykazuje ztrátu, která je mu kompenzována formou dotací. Nemovitý majetek, zejména zemědělskou usedlost v Sedleci, má zatíženou závazky, zatímco matka jeho syna D. Ch. prý vlastní rovněž nemovité věci nemalé hodnoty, na rozdíl od jeho situace však nezatížené žádnými dluhy. Rozhodnutí soudů proto považuje za formalistická, nepodložená znalostí veškerých individuálních okolností daného případu.
7. Soud měl dále - podle stěžovatele - při posuzování návrhu na zrušení jeho vyživovací povinnosti zohlednit i to, že vinu na postižení syna K. prý "nese kvůli svému nezodpovědnému chování pouze jeho matka", která v těhotenství jako prodavačka zvedala těžká břemena a v červenci 1994 měla vážnou havárii na jízdním kole. Syn se jí narodil předčasně a následky v podobě doživotní vyživovací povinnosti by si tedy podle názoru stěžovatele měla nést sama.
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy, ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů podrobně přezkoumávat.
10. V daném případě Ústavní soud zjistil z předmětných rozhodnutí obecných soudů, jakož i z příslušného spisového materiálu, který si k posouzení vyžádal (spis Okresního soudu v Třebíči sp. zn. 12 C 48/2013), že ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování, které vedlo k dostatečným zjištěním skutkového stavu. Soud prvního stupně přitom zejména shledal, že žalovaný syn stěžovatele, poživatel invalidního důchodu ve výši 9.181 Kč, je postižen hlubokou mentální retardací trvalého rázu; jeho mentální stav odpovídá věku ročního dítěte, je inkontinentní, trpí těžkou mozkovou obrnou, epilepsií, ochrnutím všech končetin a dalšími nemocemi. Je zcela bezbranný a odkázaný na celodenní ošetřovatelskou péči, kterou mu poskytuje jeho matka, pobírající z tohoto důvodu příspěvek ve výši 12.000 Kč měsíčně. Přitom jenom náklady na provoz auta (žalovaný nemůže jezdit vlakem) při cestách na lékařské kontroly, rehabilitace nebo do plaveckého bazénu se pohybují kolem 6.000 Kč měsíčně, a za bydlení matka vynakládá přibližně také tolik, nehledě na další výdaje spojené s péčí o postiženého.
11. Pokud jde o stěžovatele, soud zjistil, že žije sám, nemá jinou vyživovací povinnost než k žalovanému, pobírá plný invalidní důchod ve výši téměř 7.000 Kč měsíčně a vlastní dvě nemovitosti a rozsáhlé pozemky v k. ú. Sedlec. Od devadesátých let minulého století hospodaří jako soukromý zemědělec a pravidelně vykazuje v daňovém přiznání ztrátu (např. za rok 2012 příjmy 766.819 Kč, výdaje 778.124 Kč, hmotný majetek 1.136.480 Kč, zásoby 431.253 Kč ). V roce 2012 mu byly vyplaceny dotace ve výši skoro 200.000 Kč.
12. Po zhodnocení provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba stěžovatele je nedůvodná a zaujal přitom tyto právní závěry: S odkazem na příslušné pasáže zákona o rodině o vyživovací povinnosti rodičů k dětem (zejména ust. §85 a §96 odst. 1) konstatoval, že celodenní péče o žalovaného, ležící na jeho matce, jí zcela znemožňuje jakékoli jiné (tedy i ekonomické) aktivity. Soud neshledal žádného důvodu pro zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele, když samotnou výši stanoveného výživného v částce 1.500 Kč měsíčně považoval za pouhý zlomek nákladů, které ošetřování a péče o žalovaného vyžaduje. Vyhovění stěžovatelově žalobě by podle soudu mj. znamenalo, že veškeré finanční náklady na péči o žalovaného by v podstatě nesl pouze stát formou vypláceného invalidního důchodu a sociálních příspěvků. Přitom stěžovatel není zcela nemajetný a nepodílí se od narození svého syna na jeho péči mimo předmětné částky 1.500 Kč (navíc nehrazené několik let) ničím, a jedinou jeho aktivitou je snaha zbavit se vyživovací povinnosti.
13. Krajský soud v Brně po odvolání stěžovatele uvedený rozsudek Okresního soudu v Třebíči potvrdil. Konstatoval především, že podmínky pro zrušení vyživovací povinnosti stěžovatele, dané schopností žalovaného sám se živit, evidentně nenastaly a matka, a opatrovnice žalovaného, naopak vykonává veškerou péči o zdravotně těžce postiženého. Rovněž závěr soudu prvního stupně ohledně možnosti stěžovatele výživné ve stanovené výši platit shledal odvolací soud správným.
14. Tyto právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci jiný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany.
15. Soud prvního stupně v dané věci správně odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 2306/12, kde Ústavní soud mj. vyslovil, že objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně, z důvodu těžkého zdravotního postižení vedoucího až ke zbavení způsobilosti k právním úkonům, nemůže být přičítána k tíži tohoto dítěte - jež má podle čl. 32 odst. 4 Listiny základní právo na rodičovskou výchovu a péči - v tom smyslu, že by po přiznání sociálních dávek již nemělo mít právo podílet se na životní úrovni svých rodičů (a že by nemělo mít právo na výživné ze strany rodiče). Takto znevýhodněné dítě si své postižení nezpůsobilo a naopak potřebuje pomoc po všech stránkách, aby jeho život byl co nejvíce snesitelný v rámci již tak značně omezených možností.
16. Námitka stěžovatele, že soud měl při posuzování návrhu na zrušení jeho vyživovací povinnosti zohlednit také jeho tvrzení, že "vinu na postižení syna K. nese kvůli svému nezodpovědnému chování pouze jeho matka a následky v podobě doživotní vyživovací povinnosti by si tedy měla rovněž nést sama", neobstojí.
17. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu