ECLI:CZ:US:2015:1.US.4039.14.1
sp. zn. I. ÚS 4039/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. A. P.(dříve M. K.), t. č. ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014 č. j. 4 Tdo 1186/2014-54, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. května 2014 č. j. 1 To 32/2014-953 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2014 č. j. 1 T 5/2013-811, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to zejména právo na soudní ochranu zaručené čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy, právo na obhajobu a další.
2. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. e), i) trestního zákoníku a za to byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 25 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl stěžovateli uložen trest propadnutí věci a uložena povinnost nahradit škodu poškozeným společně a nerozdílně s dalším odsouzeným, T. Z. Podle skutkových zjištění krajského soudu stěžovatel v blíže nezjištěné době po půlnoci do ranních hodin dne 16. března 2013 v jím užívaném bytě v Jihlavě ve třetím podlaží poté, kdy vykonal soulož s poškozenou Hanu K. (jedná se o pseudonym), a tato mu sdělila, že na něj podá trestní oznámení pro znásilnění, z obav o takové počínání poškozené a ve snaze ji v tom zabránit, natlačil zcela nahou poškozenou k oknu a z tohoto ji vyklonil a následně i vyhodil. Poškozená po pádu z výšky přibližně 11,5 metru na kamennou dlažbu dvora domu zůstala zraněná ležet na zemi. Stěžovatel poté, co sešel za ní a zjistil, že je stále na živu, neboť k němu hovořila, tuto vynesl zpět do téhož bytu, kde ji položil na zem. Následně požádal telefonicky T. Z. o blíže nespecifikovanou pomoc. T. Z. se společně s J. D.během 15 minut dostavili do předmětného bytu a zde poté, co jim stěžovatel vylíčil události v přítomnosti na zemi ležící zraněné a silně otřesené, nicméně dosud živé a vnímající poškozené, ji následně stěžovatel a T. Z. po vzájemné domluvě, jak ji usmrtit a jak naložit s jejím tělem, v přesně nezjištěném pořadí činností, popsanou ve výroku rozsudku, usmrtili. Výše uvedený rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které bylo rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci zamítnuto. Stěžovatelem podané dovolání bylo Nejvyšším soudem podle ustanovení §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítnuto.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, dále namítal, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá použité právní kvalifikaci. Stěžovatel má za to, že z popisu tohoto skutku nevyplývá naplnění znaku "zvlášť trýznivým a surovým způsobem", neboť nelze jednoznačně určit, kdy poškozená byla již ve stavu, kdy nevnímala (nemusí jít přitom o úplné bezvědomí), dále kdy již byla v bezvědomí a v neposlední řadě kdy skutečně zemřela. Stěžovatel je toho názoru, že právě ta skutečnost, že tehdy "propleskával" poškozenou, aby komunikovala, svědčí o tom, že poškozená předtím evidentně upadla do stavu, který vyloučil její vnímání okolí. A právě tato skutečnost, do jaké míry poškozená vnímá - pokud vůbec, musí být nejprve jednoznačně objasněna pro určení znaku "zvlášť trýznivým způsobem", neboť ten se odvíjí od subjektivního vnímání oběti. Obecné soudy podle názoru stěžovatele nezohlednily, že v jeho případě se jednalo o tzv. "zkrat" v jeho jednání (i s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost a výpovědi svědků) a toto jednání lze spíše kvalifikovat jakožto afektdelikt a prostou vraždu a nikoliv vraždu promyšlenou a plánovanou. Podle názoru stěžovatele je uložený trest nepřiměřeně přísný i s ohledem na to, že při jeho uložení nevzaly soudy v úvahu stěžovatelem namítané skutečnosti a ani žádnou z polehčujících okolností (že svého činu lituje, bezúhonnost stěžovatele, věk 20 let, možnou resocializaci). Stěžovatel má za to, že pro uložený výjimečný trest nebyla splněna ani jedna podmínka pro jeho uložení obsažená v ustanovení §54 odst. 2 trestního zákona.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy), a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
6. Ústavní soud připomíná, že k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny dochází primárně za situace, je-li někomu upřena samotná možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud o podaném návrhu odmítne jednat či zůstává-li nečinný, či odmítne-li provést důkazy, ač hodnocení jiných provedených důkazů by nevedlo ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Dále pak by bylo možné shledat porušení článku 36 odst. 1 Listiny v případě, že by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. K takové situaci ale v projednávaném případě nedošlo.
7. Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti opakuje námitky, s nimiž se již přesvědčivě vypořádaly obecné soudy v průběhu řízení. Žádá-li stěžovatel přezkum těchto námitek, staví Ústavní soud do role další soudní instance, která však Ústavnímu soudu nepřísluší.
8. Ústavní soud z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 T 5/2013 a z odůvodnění napadených rozhodnutí ověřil, že soud prvního stupně náležitě popsal, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídil, na základě jakých skutečností kvalifikoval jednání stěžovatele jako zvlášť závažný zločin vraždy, jak vyhodnotil polehčující a přitěžující okolnosti a z jakého důvodu lze dovodit, že závažnost zvlášť závažného zločinu je v posuzované věci velmi vysoká. Krajský soud vyložil, jaká zranění poškozená utrpěla po pádu z okna, a které tyto poznatky mají podklad ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství (tříštivá zlomenina patní kosti, zlomenina levé kosti stehenní). Z provedeného dokazování krajským soudem vyplynulo, že poškozená po pádu z okna do doby jejího usmrcení přežívala ještě řádově desítky minut (str. 6 - 28 rozsudku soudu prvního stupně).
9. Vrchní soud v Olomouci výhradám, uvedeným v podaném odvolání stěžovatele, nepřisvědčil. Konstatoval, že otázka předpokladových schopností stěžovatele je řešena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ve kterém žádné pochybnosti o zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností stěžovatele nevznikly a tímto důkazním prostředkem je také vyloučeno, že by čin byl spáchán v afektu či v podobném stavu, který by mohl skutkově zakládat úvahy o mírnější právní kvalifikaci činu v podobě zločinu vraždy prosté. Vrchní soud konstatoval, že stěžovatel se dopustil zvlášť závažného zločinu, jehož závažnost je velmi vysoká a vyplývá jednak ze zvlášť zavrženíhodného provedení činu, projevujícího se vyšší mírou surovosti a brutality, jednak ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky, kterou byla ochrana vlastních zájmů stěžovatele za každou cenu a jednak ze zvlášť těžkého následku, kterým je smrt dítěte ve věku 15 let (str. 20 - 29 rozsudku odvolacího soudu).
10. Nejvyšší soud dovodil správnost závěrů učiněných soudem prvního stupně a soudem odvolacím, totiž že čin provedli obvinění s rozmyslem, s nebývalou mírou otrlosti, bezcitnosti a přezíravosti k životu osoby, kterou usmrtili a které způsobili před smrtí velmi bolestivá zranění provázená tísnivými obavami o život. Souhrn těchto okolností podle názoru Nejvyššího soudu plně odůvodňuje závěr, že čin byl proveden zvlášť zavrženíhodným způsobem.
11. Jde-li o námitku stěžovatele stran nesprávné právní kvalifikace skutku, Ústavní soud se plně ztotožnil se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle ustanovení §140 odst. 2, 3 písm. e), i) trestního zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Pokud jde o otázku upřesnění momentu, kdy došlo ke smrti poškozené, jež právě nabyla na významu zvláště s ohledem na znalcem zodpovězené dotazy obhajoby, kdy připustil, že lidské tělo post mortem může ještě vydávat zvuky, pak ani krajský soud neshledal žádné pochybnosti o tom, že ke smrti poškozené došlo až v důsledku veškerého konání stěžovatele a T. Z. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé.
12. Ve věci rozhodující soudy rovněž náležitě posoudily polehčující okolnosti, kterými stěžovatel argumentoval. Tyto soudy se zabývaly všemi hledisky rozhodnými pro stanovení druhu a výměry trestu, konstatovaly, že uvedené námitky se týkaly zejména chování stěžovatele mimo bezprostřední situaci, tudíž neovlivňují závažnost činu jako takového a pokud nepřiznaly stěžovateli polehčující okolnosti uvedené v ustanovení §41 písm. f), l), n), o) trestního zákoníku, své důvody řádně vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí.
13. Pokud stěžovatel namítá nepřiměřenost uloženého trestu, Ústavní soud zdůrazňuje, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález ze dne 24. dubna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), neboť rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy při ukládání trestu respektovaly zákonem stanovenou trestní sazbu, včetně pravidel tuto sazbu modifikujících, přihlédly k rozhodujícím okolnostem pojícím se k osobě stěžovatele a ke spáchanému trestnému činu. Ani v této námitce Ústavní soud neshledal prostor pro svůj kasační zásah.
14. Ústavní soud konstatuje, že všechna napadená rozhodnutí obecných soudů byla náležitě a podrobně odůvodněna, a ani v tomto ohledu tedy nelze těmto soudům ničeho vytýkat. Žádné ústavněprávní deficity nevykazuje ani rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení podrobně rozvedl, z jakých důvodů podané dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné (str. 5 až 10 usnesení dovolacího soudu) a Ústavní soud i toto usnesení posoudil jako ústavně konformní.
15. Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do tvrzených základních práv stěžovatele. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu