ECLI:CZ:US:2015:1.US.4050.14.1
sp. zn. I. ÚS 4050/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Romana Vytejčka, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014 č. j. 58 Co 409/2014-96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. prosince 2014 a doplněné podáními dne 3. ledna 2015 a 5. března 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2014 č. j. 58 Co 409/2014-96 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci podle čl. 36 odst. 3 Listiny a právo na nezávislého soudce podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud rozhodl o přiznání náhrady nákladů řízení.
2. Stěžovatel se domáhal žalobou podanou dne 22. listopadu 2011 proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky v celkové výši 12 900 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. června 2014 č. j. 59 C 177/2011-70 uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 12 900 Kč spolu s úrokem z prodlení od 3. února 2012 do 25. června 2014 ve výši 2 391 Kč a za dobu od 26. června 2014 do zaplacení s ročním úrokem ve výši 7,75 % z částky 12 900 Kč (výrok I.), žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 12 900 Kč od 3. října 2011 do 2. února 2012, zamítl (výrok II.) a dále žalované uložil povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 6 969,60 Kč (výrok III.).
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání jak stěžovatel (do výroku o nákladech řízení), tak i žalovaná, a to do vyhovujícího výroku o věci samé ohledně povinnosti uhradit úrok z prodlení a do výroku o nákladech řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací, rozsudkem napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé ohledně příslušenství pohledávky změnil tak, že žalobu s návrhem, aby stěžovateli byl přiznán úrok z prodlení ve výši 7,75 % od 3. února 2012 do zaplacení, zamítl (výrok I.), stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za zjevně nespravedlivé a jeho odůvodnění za zcela excesivní nepochopení významu, co vše je potvrzením o provedené platbě. Stěžovatel dále poukázal na rozhodnutí jiných senátů Městského soudu v Praze, ve kterých mu byl v totožných věcech přiznán úrok z prodlení i náhrada nákladů řízení. Na podporu svých tvrzení odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2010 sp. zn. I. ÚS 701/10.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
7. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí v posuzovaném případě vyplývá, že odvolací soud se celou věcí řádně zabýval, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Posuzovaná ústavní stížnost je polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu a stěžovatel nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním.
8. Podle závěru učiněného odvolacím soudem nelze přehlédnout skutečnost, že doklad o zaplacení nákladů právního zastoupení předložil stěžovatel soudu prvního stupně až při jednání, při němž byl vyhlášen napadený rozsudek, ačkoliv ho jako důkaz uvádí již v žalobě. Stěžovatel tak podle názoru odvolacího soudu svým jednáním zmařil možnost mimosoudního urovnání sporu tím, že přes výzvu žalované nepředložil důkaz prokazující, že jím tvrzené náklady obhajoby skutečně uhradil, a proto jeho nárok na přiznání zákonného úroku z prodlení byl posouzen jako nedůvodný. Odvolací soud rovněž zohlednil, že žalovaná částku 12 900 Kč, uplatněnou žalobou, již uhradila. Důvody, pro které odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku ve věci samé, pokládá odvolací soud i za důvody, které má na mysli ustanovení §150 o. s. ř., jedná se zejména pak o skutečnost, že stěžovatel zmařil možnost mimosoudního vyřízení věci a dále, že žalovaná žalovanou částku uhradila, když jí byla prokázána.
9. Ústavní soud připomíná, že rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02; U 25/27 SbNU 307 a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil.
10. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu neoddělitelně patří zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci, jež v praxi materiálně chápaného právního státu vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04; N 39/36 SbNU 427). Skutečnost, že v jiných sporech vedených stěžovatelem soud rozhodl jinak, sice může být z pohledu stěžovatele i v obecné rovině nežádoucí, to však ke kasaci napadeného rozhodnutí v projednávané věci nepostačuje. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dává najevo, že jsou to především obecné soudy, kterým přísluší zabývat se předmětnou věcí se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem posuzované věci. Za porušení právní jistoty proto nelze považovat případy, kdy soud v jiném řízení úroky z prodlení přiznal, či ustanovení §150 o. s. ř. neaplikoval, neboť napadené rozhodnutí je právě výsledkem nezávislého soudního rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a stěžovatel se mýlí, pokud má za to, že soudy jsou povinny vždy rozhodovat stejně, byť se jedná o jiné kauzy.
11. Lze uzavřít, že Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, v posuzované věci nezjistil. Stěžovateli se tak nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
12. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Pokud se týká návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu i s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti splněny nejsou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu