ECLI:CZ:US:2015:1.US.424.15.1
sp. zn. I. ÚS 424/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Bohuslava Oulehly, zastoupeného JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem v Třebíči, Nerudova 3, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 54 Co 1184/2013-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 9. února 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě (dále jen "krajský soud"), ze dne 5. listopadu 2014 č. j. 54 Co 1184/2013-51 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") sp. zn. 11 E 11/2013 se podává, že napadeným rozhodnutím krajský soud potvrdil jako věcně správné usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. října 2013 č. j. 11 E 11/2013-23, kterým okresní soud nařídil výkon rozhodnutí, a to uložením pokuty stěžovateli ve výši 50 000 Kč, pro vynucení povinností, které mu byly uloženy předběžným opatřením okresního soudu ze dne 11. června 2013 č. j. 6 Nc 5001/2013-22, a to povinností odstranit veškeré překážky bránící oprávněným v průjezdu a průchodu přes pozemky parc. č. X1 a X2 k. ú. Řípov a povinností zdržet se do budoucna jakéhokoliv jednání, které by oprávněným v průchodu a průjezdu přes tyto pozemky bránilo.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že nemovitosti v k. ú. Řípov byly vydány v rámci restitučního řízení jeho matce, která je převedla na stěžovatele. Stěžovatel uzavřel dne 18. září 1996 nájemní smlouvu s Českým zahrádkářským svazem ZO Třebíč o pronájmu části jeho pozemků pro právo přístupu a příjezdu k zahrádkářské kolonii Řípov, neboť oprávnění neměli vybudovaný samostatný přístup ke svým nemovitostem. Lávka, přes kterou měli oprávnění umožněn přístup ke svým pozemkům, podle názoru stěžovatele ztratila po rekonstrukci malé vodní elektrárny, kterou započal, své opodstatnění a měla být odstraněna. Stěžovatel proto lávku, jež byla podle jeho tvrzení ve špatném technickém stavu, začal demontovat. Dále stěžovatel tvrdil, že od nájemní smlouvy odstoupil a poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2014 č. j. 9 To 212/2014. Stěžovatel má za to, že soudy obou stupňů v předmětné věci nuceně omezily jeho vlastnické právo, a to bez veřejného zájmu, bez zákonného podkladu a bez náhrady.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
8. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se celou věcí podrobně zabýval a své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval.
9. Stěžovatel v předmětné ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v polemice s rozhodnutími obecných soudů a nepřípustně očekává, že napadené rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelné a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. Za situace, kdy ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal žádný náznak svévole, není ani z tohoto pohledu možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
10. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v k. ú. Řípov bylo na pozemcích parc. č. X1 a X2 zřízeno věcné břemeno chůze a jízdy ve prospěch oprávněných - vlastníků pozemkových parcel č. Y1 - Y2, přičemž jde o jedinou přístupovou cestu. Stěžovatel nepopíral, že z jeho strany došlo k demolici mostku, který vede přes mlýnský náhon umístěný na pozemku parc. č. Y3, a lze přisvědčit názoru, který vyslovil soud prvního stupně, že stěžovatel brání oprávněným v průjezdu i v průchodu přes pozemek parc. č. X1. K tomu odvolací soud zdůraznil, že stěžovatel je povinen zdržet se jakéhokoliv jednání, které by oprávněným do budoucna v průjezdu a průchodu přes pozemky parc. č. X1 a X2 bránilo, bez ohledu na to, zda činí překážky na pozemcích ve svém vlastnictví či případně ve vlastnictví druhých. Odvolací soud uzavřel, že bylo na místě uložit stěžovateli pokutu, neboť porušil povinnosti uložené mu v rozhodnutí o nařízení předběžného opatření a je vykonáván titul, který ukládá povinnost k nezastupitelnému jednání.
11. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2014 č. j. 9 To 212/2014, na který stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal, krajský soud jako soud odvolací zrušil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. ledna 2014 č. j. 1 T 167/2013-349 a nově rozhodl tak, že se stěžovatel zprošťuje obžaloby pro skutek spočívající v tom, že v době od 16. června 2013 do 25. června 2013 v Třebíči - Řípově z důvodu dlouhodobě zhoršených sousedských vztahů postupně odstranil část mostku vedoucího přes mlýnský náhon, a to s úmyslem znemožnit užívání a prakticky jediný možný přístup k zahradním chatkám a pozemkům nacházejícím se na parcelách č. Y1 až Y2 v k. ú. Řípov, a to z důvodu, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolací soud zprostil stěžovatele obžaloby pro přečin neoprávněného zásahu do práva domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem a poškozené odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Závěry uvedené v citovaném rozsudku jsou relevantní toliko pro předmětné trestní řízení, přičemž krajský soud v něm dovodil, že zahradní chatky ani pozemky nejsou předmětem ochrany podle ustanovení §208 odst. 2 trestního zákoníku, neboť se nejedná o nebytové prostory.
12. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
13. V posuzované věci Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
14. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu