ECLI:CZ:US:2015:1.US.454.15.1
sp. zn. I. ÚS 454/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hawla, zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Liberec 2, Valdštejnská 381/6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 č. j. 22 Cdo 2371/2014-238 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014 č. j. 26 Co 494/2012-220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Průběh řízení před obecnými soudy
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzené porušení ústavně zaručených práv - na ochranu vlastnictví a na náhradu za nucené odejmutí vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod - dovolával zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2014 č. j. 26 Co 494/2012-220 byl ve věci samé potvrzen rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 4. 5. 2012 č. j. 7 C 116/2009-109, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků řízení (stěžovatele jako žalobce a žalovaných) k nemovitostem, nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví první žalované Radky Hawlové (tato byla manželkou stěžovatele) a bylo rozhodnuto, že účastníci nemají právo na zaplacení vypořádacího podílu.
3. Obecné soudy vycházely ze skutkového stavu, že manželství žalobce (stěžovatele) a první žalované bylo rozvedeno v roce 2005 s tím, že účastníky byla uzavřena dohoda upravující vzájemná práva a povinnosti pro dobu po rozvodu. Z předmětné dohody plynulo, že se první žalovaná má stát vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši 9/10 bytové jednotky č. X1 v domě č. p. X2 v Trutnově a podílu na společných částech budovy a na stavebních pozemcích (spoluvlastníkem 1/10 bytové jednotky, podílu na společných částech budovy a na stavebních parcelách byl Bohuslav Slavík, právní předchůdce druhé žalované, Olgy Bobákové). Do tří let od rozvodu manželství ovšem nebyl podle dohody o vypořádání vzájemných práv a povinností manželů podán návrh na vklad vlastnického práva první žalované k podílu v rozsahu 9/10 celku příslušnému katastrálnímu úřadu. Vzhledem k tomu nastoupila zákonná domněnka o vypořádání, tj. uplynutím tříleté lhůty ode dne zániku manželství se společné jmění manželů ke spoluvlastnickému podílu stalo podílovým spoluvlastnictvím. V podílovém spoluvlastnictví stěžovatele a první žalované byl tak spoluvlastnický podíl v rozsahu 9/10 celku; podílovou spoluvlastnicí 1/10 celku byla nyní druhá žalovaná.
4. Okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků řízení, nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví první žalované a rozhodl o tom, že stranám není dáno právo na zaplacení vypořádacího podílu. Odvolací soud potom (až za vázanosti právním názorem dovolacího soudu, vysloveným ve zrušujícím rozsudku ze dne 5. 9. 2013 č. j. 22 Cdo 2127/2013-205) konstatoval, že není důvod pro rozhodnutí o uložení povinnosti k zaplacení vypořádacího podílu ze zrušeného podílového spoluvlastnictví, neboť stěžovatelem a první žalovanou byla v roce 2005 dohodnuta úprava vzájemných práv a povinností pro dobu po rozvodu, a to mj. vlastnictví předmětných nemovitostí pro první žalovanou. V souladu se zásadou pacta sunt servanda bylo pak v rámci stanovení náhrady za spoluvlastnický podíl nutno zohlednit projevenou vůli, byť dohoda účastníků se pro opomenutí (nepodání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí) nestala účinnou. Soud hodnotil i okolnost, že k obsahu dohody, podle které si stěžovatel a první žalovaná nebyli povinni na vypořádání vlastnictví k nemovitostem vyplatit žádnou částku a podle které bylo i částečně plněno, vedly účastníky rozumné a spravedlivé důvody. Žalované osoby (dcera s matkou) se potom vyslovily pro to, že nebudou vzájemně požadovat vypořádací podíl.
5. Dovolání stěžovatele bylo nyní usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 č. j. 22 Cdo 2371/2014-238 pro nepřípustnost odmítnuto.
II.
Obsah ústavní stížnosti
6. V ústavní stížnosti bylo argumentováno nesprávným právním posouzením otázky vypořádacího podílu (náhrady) ze zrušeného podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Stěžovatel namítal, že výklad odvolacího a dovolacího soudu je v rozporu s ochranou vlastnického práva i s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu. Pokud byly nemovitosti určeny do výlučného vlastnictví první žalované bez nároku na zaplacení vypořádacího podílu pro stěžovatele, šlo o postup nesouladný s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, protože došlo de facto k vyvlastnění bez odpovídající náhrady.
7. Stěžovatelem bylo uvedeno, že vyplacení vypořádacího podílu by nebylo v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, neboť dohoda manželů pro nedostatek vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nebyla účinnou. Mohlo proto dojít i k převodu vlastnictví ke spoluvlastnickému podílu na jinou osobu, která by byla nadána právem na zaplacení vypořádacího podílu. Konstatoval-li mimoto odvolací soud, že stěžovatel se na pořízení nemovitostí nijak nepodílel, když kupní cena za nemovitosti byla uhrazena druhou žalovanou (matkou první žalované), nelze danou argumentaci považovat pro posuzovaný případ za rozhodnou s ohledem na to, že ani první žalovaná se na koupi nemovitostí nepodílela.
8. V rozporu s principem právní jistoty a legitimního očekávání účastníků řízení je pak podle názoru stěžovatele výklad obecných soudů za použití právní úpravy zákona č. 89/2012 Sb., (nový) občanský zákoník. Jde o nepřípustnou retroaktivitu. Není možno aplikovat princip dobrých mravů na rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví. Zásadu souladu výkonu práva s dobrými mravy nelze postavit nad ochranu vlastnického práva podle čl. 11 Listiny.
III.
Právní posouzení
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
10. Z ústavněprávního pohledu je možno posuzovat pouze otázky, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovým stavem, zda procesním postupem soudů nebyly porušeny principy spravedlivého procesu, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak došlo k zásahu orgánů veřejné moci, kterým bylo dotčeno ústavně garantované právo nebo svoboda.
11. Pochybení obecných soudů s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků bez nároku stěžovatele na zaplacení vypořádacího podílu, tj. náhrady za spoluvlastnický podíl, nevybočuje z ústavních kautel. Soudy řádně a na podkladě skutkového stavu (kdy byla uznána za rozhodnou dohoda manželů z roku 2005 o vypořádání vzájemných práv a povinností pro dobu po rozvodu) vyložily, proč nevyhodnotily požadovanou náhradu za spoluvlastnický podíl jako důvodnou.
12. Rozhodnutí soudů byla odůvodněna dostatečně a v souladu s principy spravedlivého procesu. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Na rozpor s ústavně garantovanými právy na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a na náhradu za nucené odejmutí vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny nebylo Ústavním soudem vzhledem k odůvodnění soudních rozhodnutí se zřetelem k okolnostem věci usuzováno.
13. Výklad hmotného práva obecnými soudy nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Ani Nejvyšší soud se odmítnutím dovolání nedopustil procesního pochybení, které by bylo v rozporu s ústavními principy.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu