ECLI:CZ:US:2015:1.US.504.15.1
sp. zn. I. ÚS 504/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Herba Vitalis, s.r.o., se sídlem Maltézské náměstí 537/4, Praha 1 - Malá Strana, zastoupené Mgr. Petrem Břečkou, advokátem, se sídlem Chlumova 1436/3, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2014 č. j. Nao 455/2014-84, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým bylo podle jejího názoru porušeno její základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce podjatosti vznesené stěžovatelkou vůči předsedkyni senátu (dále "soudkyně") v řízení o její žalobě vedené u Městského soudu v Praze a rozhodl, že tato soudkyně není z projednání a rozhodování dané věci vyloučena. Důvodem k vyloučení soudce totiž v souladu se soudním řádem správním nejsou okolnosti, které spočívají v jeho postupu v řízení o projednávané věci; přitom stěžovatelka důvod podjatosti soudkyně ve své věci spatřovala právě v takovém postupu soudkyně.
3. Podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud řádně a spravedlivě nepřezkoumal jí podanou námitku podjatosti, jak vyžaduje její právo na to, aby její spor rozhodoval nestranný a nezávislý soudce. Stěžovatelka je přesvědčena, že postup soudkyně v dané věci mohl zavdat pochybnosti o její nestrannosti, a to konkrétně její postup v podobě snahy zjistit časové možnosti stěžovatelky (jejího jednatele) za účelem nařízení soudního jednání. V této souvislosti soudkyně, po opakovaných omluvách stěžovatelky (jejího jednatele) z účasti na jednání ze zdravotních důvodů, jednak nejdříve vyzvala ošetřujícího lékaře jednatele stěžovatelky ke sdělení termínu, kdy bude možné s ohledem na zdravotní stav jednatele nařídit soudní jednání, a jednak následně vyzvala samotného jednatele stěžovatelky ke sdělení termínu, kdy se nebude moci zúčastnit soudního jednání. Podle stěžovatelky se Nejvyšší správní soud v daném případě spokojil pouze s prohlášením soudkyně, že se necítí být v dané věci podjatou, a nepřistoupil k posouzení námitky podjatosti s ohledem na objektivní hledisko věci. Stěžovatelka též poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 13/06.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Stěžovatelka se dovolává principu nestrannosti soudu coby jednoho ze základních aspektů práva na spravedlivý proces a poukazuje na pochybnosti o podjatosti soudkyně ve své věci, s jejímž procesním postupem - snahou zjistit časové možnosti stěžovatelky pro účely nařízení jednání ve věci - nesouhlasí. Z ustálené judikatury Ústavního soudu (včetně stěžovatelkou zmíněného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/06 ze dne 8. 7. 2008) k principu (nezávislosti a) nestrannosti soudu vyplývá, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že poměr soudce k dané věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že soudce nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Je tedy důležité především objektivní hledisko, nikoliv subjektivní přesvědčení účastníka o pochybnostech o nepodjatosti soudce. Neboli, pochybnosti o (ne)podjatosti soudce se musí zakládat na opodstatněné obavě, vycházející z konkrétních okolností souvisejících s jeho vztahem k věci, účastníkům či jejich zástupcům, že není zcela nestranný (srov. příkladmo usnesení sp. zn. I. ÚS 2481/13 ze dne 25. 6. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2599/14 ze dne 4. 9. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 218/15 ze dne 10. 2. 2015 či další rozhodnutí v nich citovaná). Stěžovatelka však žádné takové konkrétní okolnosti nezmiňuje, odkazuje toliko na procesní postup dotčené soudkyně, který však o nedostatku její nestrannosti svědčit nemůže (srov. i výslovně §8 soudního řádu správního); k čemuž ostatně dospěl i Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí. Naopak je nutné připomenout, že procesní kroky, které stěžovatelka dotčené soudkyni vytýká (tj. shora uvedené výzvy, adresované jednak lékaři jednatele stěžovatelky, jednak stěžovatelce samé, respektive jejímu jednateli), dokládá pouze snahu soudkyně zachovat další stěžovatelčina práva související se spravedlivým procesem, a to právo na projednání věci ve stěžovatelčině přítomnosti a v přiměřené lhůtě, respektive bez zbytečných průtahů dle čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
8. Stěžovatelčiny námitky tedy nesvědčí o dotčení jejího práva na spravedlivý proces, včetně principu nestrannosti soudu, dle čl. 36 Listiny napadeným rozhodnutím; Ústavní soud tak nemá Nejvyššímu správnímu soudu co vytknout. Podaná ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu