ECLI:CZ:US:2015:1.US.614.15.1
sp. zn. I. ÚS 614/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů Mgr. Martiny Górska a Mgr. Remigiusze Górski, zastoupených Mgr. Gabrielou Dudášovou, advokátkou se sídlem Zborovská 47, Praha 5 - Malá Strana, proti usnesením Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 309/2014-29 ze dne 6. 1. 2015 a č. j. 9 As 309/2014-40 ze dne 15. 1. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým bylo podle jejich názoru porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a ústavní princip rovnosti účastníků řízení před zákonem, zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Napadeným rozhodnutím ze dne 6. 1. 2015 Nejvyšší správní soud zastavil řízení o kasační stížnosti stěžovatelů pro nezaplacení soudního poplatku. Kasační stížnost směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta žaloba ve věci územního rozhodnutí o umístění stavby oplocení pozemku stěžovatelů v obci X. Nejvyšší správní soud stěžovatele usnesením ze dne 15. 12. 2014 č. j. 9 As 309/2014-20, vyzval, aby ve lhůtě jednoho týdne zaplatili za kasační stížnost dva soudní poplatky. Stěžovatelé byli rovněž poučeni, že nebudou-li soudní poplatky zaplaceny ve stanovené lhůtě, soud řízení o kasační stížnosti zastaví. Uvedené usnesení bylo zástupkyni stěžovatelů doručeno do datové schránky dne 18. 12. 2014. Poslední den lhůty k úhradě poplatku připadl na 25. 12. 2014, což je státní svátek. Z ustanovení §40 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s.ř.s."), vyplývá, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůta pro zaplacení soudních poplatků tedy podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu uplynula dne 29. 12. 2014.
3. Podáním ze dne 8. 1. 2015 v reakci na napadené rozhodnutí ze dne 6. 1. 2015 požádali stěžovatelé o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudních poplatků a zrušení rozhodnutí o zastavení řízení. Poukázali na skutečnost, že soudní poplatky byly hrazeny zástupkyní stěžovatelů včas prostřednictvím internetového bankovnictví, avšak z neznámých důvodu k odepsání částky 10 000 Kč z účtu zástupkyně nedošlo. Proto uhradili soudní poplatky znovu z bankovního účtu bezhotovostním převodem zadaným dne 8. 1. 2015. Zároveň zaplatili soudní poplatky i na pokladně soudu v hotovosti dne 9. 1. 2015. Částka poukázaná bezhotovostním převodem dne 8. 1. 2015 byla připsána na účet Nejvyššího správního soudu vedený u České národní banky až dne 9. 1. 2015, tedy až po nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení ze dne 15. 1. 2015 uvedl, že sice §40 odst. 5 s.ř.s. umožňuje předsedovi senátu z vážných omluvitelných důvodu na žádost zmeškání lhůty k provedení úkonu prominout, avšak netýká se to lhůty pro zaplacení soudních poplatků, pokud již řízení bylo zastaveno. Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení poukázal na svou předchozí judikaturu (rozsudek ze dne 17. 4. 2008, č. j. 5 Afs 1/2007-172), podle níž povinnost zaplatit poplatek do právní moci usnesení o zastavení řízení "není možné vůbec považovat za určení lhůty, a to ani zákonné. Každá lhůta jako konkrétně vyjádřený časový úsek, musí být určena jejím počátkem a koncem; v případě citovaného ustanovení však zcela chybí specifikace skutečnosti, která by stanovila počátek lhůty, stejně jako určeni její délky. Proto nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení nelze považovat za konec lhůty (a to ani lhůty stanovené přímo tímto zákonným ustanovením, ani za konec jaksi fakticky protažené lhůty soudcovské stanovené dle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích)". Jelikož povinnost uhradit poplatek do právní moci usnesení o zastavení řízení není vázána na žádnou lhůtu, není možné uvažovat ani o jejím prominutí ve smyslu §40 odst. 5 s. ř. s. Proto napadeným usnesením ze dne 15. 1. 2015 Nejvyšší správní soud žádost o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudních poplatků i návrh na zrušení napadeného usnesení ze dne 6. 1. 2015 zamítl. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí odkázal na judikaturu Ústavního soudu, která aprobovala doručení výzev k úhradě soudních poplatků jen zástupcům účastníků řízení, i na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž jediná možnost, jak vyřešit situaci, kdy soud doručí rozhodnutí o zastavení řízení, je splnění poplatkové povinnosti v den doručení rozhodnutí o zastavení řízení složením hotovosti na účet soudu u České národní banky či hotovosti v pokladně soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012 č. j. 9 Afs 7/2012-49).
4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti poukazují na skutečnost, že zástupkyně stěžovatelů obdržela výzvu v době těsně před vánočními svátky, takže k úhradě mohlo reálně dojít pouze dne 19. 12., 22. 12. a 23. 12. 2014, ostatní dny byly státními svátky nebo dny pracovního klidu. Zástupkyně stěžovatelů tvrdí, že poukázala soudní poplatek za použití internetového bankovnictví dne 28. 12. 2014, tedy soudní poplatek by měl být připsán za normálních okolností nejpozději do 3 pracovních dnů, tj. do 31. 12. 2014. Stěžovatelé stejně jako jejich zástupkyně předpokládali, že k úhradě soudního poplatku došlo řádně a včas. Zástupkyně stěžovatelů uvádí, že věc je řešena v rámci reklamačního řízení v její bance, a sděluje, že v den, kdy obdržela napadené usnesení o zastavení řízení ze dne 6. 1. 2015, které do její datové schránky bylo doručeno ve 14.33, bezodkladně kontaktovala kancelář příslušného senátu 9 As a soud informovala o tom, že soudní poplatek uhradila a že bude ve své bance zjišťovat, kde mohl vzniknout problém. Informace z banky byla taková, že žádný nezaúčtovaný příkaz k úhradě neevidují, že ani tento zadaný příkaz nevidí a že bude zahájeno reklamační řízení. O tomto byla opětovně telefonicky informována kancelář příslušného senátu Nejvyššího správního soudu s tím, že bude ještě týž den podána žádost o prominutí zmeškání lhůty, resp. zda by předsedkyně senátu za těchto okolností laskavě zvážila prodloužení lhůty k opětovné úhradě soudního poplatku. Ještě týž den, tj. 8. 1. 2015, tedy do doby nabytí právní moci usneseni o zastavení řízení, zástupkyně stěžovatelů sepsala a doručila soudu žádost o prominutí zmeškání lhůty, přičemž s předmětnou žádostí spojila úkon úhrady soudního poplatku a k žádosti připojila i informaci o zahájení reklamačního řízeni v UnicreditBank, včetně odpovědi banky, že reklamaci přijímá a zahajuje její řešení. Vzhledem k tomu, že k 8. 1. 2015 stěžovatelé nevěděli, kdy bylo předmětné usnesení o zastavení řízení doručeno Krajskému úřadu pro Středočeský kraj (druhému účastníku řízení před Nejvyšším správním soudem) a nebylo tak možné dovodit, kdy nabude předmětné usnesení Nejvyššího správního soudu o zastavení řízení právní moci, byli stěžovatelé v právní nejistotě, zda a případně kdy nabývá předmětné usnesení právní moci. Stěžovatelé mají za to, že s ohledem na shora uvedené okolnosti Nejvyšší správní soud měl zmeškání lhůty pro úhradu soudního poplatku prominout, případně lhůtu prodloužit, jelikož v daném případě nastaly překážky, pro které, ačkoliv byl příkaz k úhradě soudního poplatku zadán, tak k úhradě nedošlo. V případě, že by Ústavní soud dospěl k závěru, že usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci již doručením stěžovatelům, stěžovatelům by tak bylo upřeno jejich zákonné právo vůbec podat žádost o prominutí zmeškání lhůty resp. její prodloužení. Další argument, který stěžovatelé ve své ústavní stížnosti užívají, spočívá v tom, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručována pouze právnímu zástupci stěžovatelů, nikoliv stěžovatelům samotným. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti tvrdí, že rovnost účastníků řízení ve správním soudnictví by mohla být zaručena pouze v případě, kdy by soud žádosti o prominutí zmeškání lhůty resp. prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku byl nucen vyhovět, stejně tak jako tomu je v rámci občanskoprávního řízení. Toto je zcela zjevná disproporce mezi právy účastníků občanskoprávního řízení a účastníků řízení ve správním soudnictví. Stěžovatelé neměli reálnou možnost do nabytí právní moci soudní poplatek uhradit vylepením kolkových známek, neboť nebylo reálné v pracovní době soudu předmětné podání do podatelny soudu doručit, a to s ohledem na čas doručení usnesení o zastavení řízení.
5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance neshledal. Nejvyšší správní soud postupoval v souladu se zákonem a svou konstantní judikaturou a dostatečně svůj postup v obou napadených rozhodnutích vyložil. V jeho postupu a argumentaci Ústavní soud nespatřuje žádné zásadní excesy či arbitrárnost.
9. V posuzované věci se jedná o přístup k Nejvyššímu správnímu soudu za účelem podání mimořádného opravného prostředku, je tedy ve hře zákaz odmítnutí spravedlnosti a právo na přístup k soudu. Ústavní soud si je vědom toho, že právní úprava poplatkové povinnosti při podávání kasačních stížností, stejně jako judikatura Nejvyššího správního soudu k této otázce, je na stěžovatele a jejich zástupce poměrně přísná. Nicméně v nyní posuzované věci je patrno, že důvodem včasného nezaplacení soudního poplatku není tato formální přísnost, ale pochybení zástupkyně či její banky při provádění bankovního převodu, jímž měl být soudní poplatek uhrazen. Nadto je třeba poznamenat, že v řízení před Nejvyšším správním soudem jsou všichni stěžovatelé povinně zastoupeni advokátem (případně mají právnické vzdělání nebo jejich zaměstnanec toto vzdělání má), tudíž by měli být dostatečně informováni o uvedené právní úpravě i jejím výkladu. Nejvyšší správní soud na své internetové stránce navíc stěžovatele srozumitelně vede k tomu, jak je možno uhradit soudní poplatek ještě před obdržením soudní výzvy k jeho úhradě (a tak řešit např. problémy s úhradami v exponované době vánočních svátků a konce roku). Argument rovnosti účastníků řízení před civilními a správními soudy rovněž není přesvědčivý, neboť obě řízení se od sebe liší, a citované ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny primárně směřuje k ochraně rovnosti účastníků v konkrétní právní věci. Tento princip v sobě neobsahuje právo na stejné zacházení v různých typech soudního řízení.
10. Protože v posuzovaném případě nedosahují námitky stěžovatelů ústavněprávního rozměru, Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu