ECLI:CZ:US:2015:1.US.712.15.1
sp. zn. I. ÚS 712/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele K. Š., aktuálně neznámého pobytu, zastoupeného JUDr. Marcelou Kolibovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Třeboradická 9, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2014 sp. zn. 67 To 265/2014 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. června 2014 sp. zn. 25 T 26/2000, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 7, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy trestního řízení.
2. Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona, trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 trestního zákona, jež skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. 11. 2011 sp. zn. 25 T 26/2000. Stěžovateli byl uložen úhrnný a souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4,5 roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel výkon trestu dosud nenastoupil, uprchl do zahraničí, kde se ukrývá na neznámém místě.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 67 To 265/2014 byla zamítnuta stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 6. 2014 č. j. 3 T 106/2011-480, kterým došlo k zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy trestního řízení. Soudy neshledaly, že by ve věci byly dány důvody obnovy trestního procesu v intencích §278 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").
4. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje průběh trestního řízení o vině a trestu i průběh řízení o jeho návrhu na povolení obnovy řízení. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že v řízení nevyšly najevo nové důkazy. Konkrétně se jedná o svědectví Jany Krausové, která nebyla v původním řízení vyslechnuta a incident viděla. Soudy však již v řízení o povolení obnovy řízení provedly hodnocení svědeckých výpovědí z hlediska jejich věrohodnosti a označily je za účelové. Stěžovatel dále namítá, že u Městského soudu v Praze, který věc projednal ve stížnostním řízení, působil jako předseda senátu JUDr. Petr Beneš. Shodný soudce však vystupoval jako člen odvolacího senátu Městského soudu v Praze, který rozhodoval o odvolání stěžovatele ve věci samé. Odvolání bylo zamítnuto. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem byl odňat svému zákonnému soudci, neboť o obnově řízení neměl rozhodovat shodný soudce.
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Z hlediska ústavněprávního tedy může být posouzena toliko otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv či svobod. Pochybení obecných soudů dosahující ústavní intenzity však Ústavní soud v řešené věci neshledává.
6. Návrh na obnovu řízení je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných soudních rozhodnutí, a jehož účelem je zajistit nápravu trestního rozsudku na základě doplnění skutkových zjištění v případech, kdy nedostatky důkazního stavu vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy obecný soud nepřezkoumává věcnou správnost předchozího rozhodnutí, ale posuzuje výlučně otázku, zda nové skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - navrhovateli obnovy příznivější - rozhodnutí, než které bylo původně vydáno.
7. Skutečnosti a důkazy navrhované stěžovatelem v předmětné věci podle názoru obecných soudů výše řečenému kritériu nevyhovovaly. Soudy dostatečně a přiléhavě odůvodnily své právní závěry ve vztahu k požadované obnově trestního řízení. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatele, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv. V otázce výkladu a aplikace §278 odst. 1 trestního řádu o podmínkách obnovy trestního řízení obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti.
8. Ve vztahu k námitce absence zákonného soudce je třeba vyjít z toho, že řízení o návrhu na povolení obnovy řízení je řízením formálně zcela samostatným, tedy že formálně nenavazuje na původní řízení ve věci samé. Řízení o stížnosti proti usnesení o návrhu na povolení obnovy řízení formálně nemá žádnou souvislost s původním odvolacím řízením. Proto nehrála roli skutečnost, že v senátu rozhodujícím o stížnosti proti zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení jako člen vystupoval JUDr. Petr Beneš, který byl členem senátu, který rozhodl o odvolání stěžovatele ve věci samé. Toto kritérium neovlivňovalo určení zákonného soudce (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 2171/09).
9. Lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně. Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení základních práv. O návrhu stěžovatele bylo proto rozhodnuto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že byl jako zjevně neopodstatněný odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu