ECLI:CZ:US:2015:1.US.714.15.1
sp. zn. I. ÚS 714/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, zastoupeného Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem Praha 9, Na Rozcestí 1434/6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2014 č. j. 9 As 111/2014-69 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 9. 3. 2015 a téhož dne doručenou Ústavnímu soudu se stěžovatel bránil proti výše uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu.
2. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2014 zamítl kasační stížnost stěžovatele jako žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2014 č. j. 11 Ad 9/2013-33, jímž byla odmítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 27. 3. 2013 č. j. PPR-6164-1/ČJ-2013-990760 o změně systemizace pracovních míst Policejního prezidia České republiky a zrušení pracovního místa stěžovatele. Městský soud dospěl k závěru, že napadený akt není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů; případné navazující ukončení pracovního poměru stěžovatele by spadalo do oblasti pracovněprávních vztahů jako vztahů soukromoprávních, jejichž ochrany se nelze domáhat ve správním soudnictví.
3. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro věcné (meritorní) projednání ústavní stížnosti.
4. Podle §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), "soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem." Podle §72 odst. 3 téhož zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž takovým prostředkem se rozumí mj. kasační stížnost.
5. Podle §57 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Podle odst. 2 věta první a druhá téhož ustanovení "lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den." Toto ustanovení je podle §63 zákona o Ústavním soudu třeba přiměřeně aplikovat i pro řízení před Ústavním soudem.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že mu byl napadený rozsudek doručen dne 29. 9. 2014; tuto skutečnost Ústavní soud ověřil rovněž z kopie doručenky předložené Nejvyšším správním soudem. Zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti tak začala běžet dne 30. 9. 2014 a marně uplynula v pondělí dne 1. 12. 2014. Ústavní stížnost ovšem byla stěžovatelem podána teprve dne 9. 3. 2015, tedy více než tři měsíce po lhůtě.
7. Tentýž rozsudek mimoto již byl stěžovatelem napaden, a sice včasnou ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 10. 2014; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3439/14. Proti témuž rozhodnutí ministra vnitra se stěžovatel mimoto již dříve bránil přímo ústavní stížností ze dne 27. 5. 2013; ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2013 sp. zn. IV. ÚS 1703/13. Opakovaně se proti témuž rozhodnutí bránil ústavní stížností ze dne 15. 7. 2013; tato ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2180/13.
8. Na posouzení věci nemohlo nic změnit, pokud stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti postupu při vydání napadeného rozsudku, o němž se dozvěděl teprve dne 8. 1. 2015; stěžovatel se domnívá, že odůvodnění rozsudku bylo fakticky zpracováno JUDr. Ing. Danielem Bartoněm, asistentem předsedkyně senátu JUDr. Barbary Pořízkové, tedy nikoli předsedkyní senátu samotnou. Ústavní stížnost svým označením výslovně směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, a pro posouzení její včasnosti je tak rozhodné doručení rozsudku, nikoli den, kdy se stěžovatel dozvěděl o domnělých okolnostech jeho vydání, v nichž spatřuje zásah do svých ústavních práv.
9. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj