ECLI:CZ:US:2015:1.US.715.15.1
sp. zn. I. ÚS 715/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Zelerové, právně zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Liberec, Svojsíkova 7, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 11. 2014, č. j. 29 Co 351/2014-229, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 9. 3. 2015 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka brojí proti nákladovým výrokům usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 11. 2014, č. j. 29 Co 351/2014-229.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 5. 2014, č. j. 13 C 133/2011-218, bylo řízení o žalobě vedlejších účastníků o 269 692,- Kč s úrokem z prodlení za příslušné období zastaveno (výrok I.), stěžovatelce (žalované) byla uložena povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 130 308,- Kč s úrokem z prodlení (výrok II.), za vymezené období byla žaloba co do úroku z prodlení z částky 130 308,- Kč zamítnuta (výrok III.), žalobci byli zavázáni společně a nerozdílně nahradit stěžovatelce na nákladech řízení částku 41 263,20 Kč (výrok IV.) a pod výroky V. a VI. soud rozhodl o nákladech za odměnu znalce.
3. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil použitím §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť žalobci (vedlejší účastníci) měli ve věci úspěch jen částečný. Proto v souladu s nálezem Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 2717/08 náhradu nákladů poměrně rozdělil. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro aplikaci §142 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého soud může účastníkovi, který měl jen částečný úspěch, přiznat plnou náhradu nákladů řízení, pokud záviselo rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku. Žalobci sice uváděli, že nejsou schopni specifikovat skutečně vynaložené náklady na zavedení vodovodní přípojky s tím, že výše žalované částky zřejmě bude v řízení korigována v závislosti na provedených důkazech, nechali si však provést cenovou kalkulaci nákladů spojených se zřízením vodovodní přípojky do jejich domu, přičemž tyto náklady byly vyčísleny částkou 109 890,- Kč. V této souvislosti byla výše částky (400 000,- Kč), kterou žalobci uplatnili předmětnou žalobou, zcela nepřiměřená. Částečné zpětvzetí žaloby co do částky 269 692,- Kč v závislosti na provedeném znaleckém posudku posoudil soud jako procesní neúspěch. Proto soud prvního stupně vycházel při určení povinnosti k náhradě nákladů řízení z §142 odst. 2 a nikoli z §142 odst. 3 občanského soudního řádu. Shledal tak procesní zavinění žalobců pro částečné zastavení řízení.
4. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 11. 2014, č. j. 29 Co 351/2014-229, byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. změněn tak, že stěžovatelka (žalovaná) je povinna nahradit žalobcům na nákladech řízení částku 195 421,- Kč, ve výroku V. a VI. byl změněn tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit České republice částku 11 018,- Kč. Následně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že stěžovatelka je povinna nahradit žalobcům náklady ve výši 6 500,- Kč.
5. Odvolací soud se v případě nákladových výroků neztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že na věc lze aplikovat §142 odst. 2 občanského soudního řádu a není dán důvod pro aplikaci §142 odst. 3 občanského soudního řádu. Ustanovení §142 odst. 2 představuje výjimku z pravidla pro rozhodování o nákladech řízení dle odst. 1 a 2, neboť umožňuje přiznat náhradu nákladů řízení v plné výši i účastníkovi, který ve sporu zcela úspěšný nebyl, protože rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku. Musí však jít o případ, kdy výše plnění nemohla být předem přesně známa a stanovil ji znalec na základě odborného posouzení. Odvolací soud odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, např. sp. zn. III. ÚS 170/99, sp. zn. I. ÚS 257/05, podle které je třeba při rozhodování o nákladech řízení brát v potaz, co je základní a co doprovodné, a nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Z hlediska materiální spravedlnosti je tak stěžejní posouzení základu nároku, přičemž výše plnění, v daném případě slevy z kupní ceny, je otázkou druhotnou a navazující. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že je namístě aplikovat §142 odst. 3 občanského soudního řádu. Od počátku řízení byl mezi účastníky sporný základ nároku. Předběžný odhad ocenění vybudování vodovodní přípojky byl zhotoven až v průběhu řízení a nezahrnoval ocenění věcného břemene sousedního pozemku. Pro výši plnění bylo třeba znaleckého posouzení.
6. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 26. 11. 2014, č. j. 29 Co 351/2014-229, podává stěžovatelka ústavní stížnost.
II.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve stručně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy. Poukazuje na zásadu individuálního přístupu soudů k projednávané věci a Ústavním soudem judikované nepřípustnosti mechanické a formální aplikace u projednávaných kauz. Má za to, že odchýlení od zásady dle §142 odst. 2 občanského soudního řádu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení.
8. Stěžovatelka má za to, že vedlejší účastníci požadovali neodůvodněně vysokou částku 400 000,- Kč a nikoli přiměřenou slevu odpovídající obvyklým nákladům na zhotovení vodovodní přípojky včetně obvyklé ceny věcného břemene. Přibližnou cenu znali již před podáním žaloby.
9. Stěžovatelka brojí proti přiznanému přísudku advokáta, který je nepřiměřený povaze a hodnotě sporu.
III.
10. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
11. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti.
12. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
13. V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že se o takový případ nejedná.
14. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí dospěl, na rozdíl od soudu prvního stupně, k závěru, že při rozhodování o nákladech řízení je třeba aplikovat §142 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého, i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Uvedené ustanovení představuje výjimku ze zásady procesního úspěchu dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
15. Jak Ústavní soud zjistil z rozhodnutí obecných soudů, žaloba vedlejších účastníků směřovala k zaplacení částky 400 000,- Kč. V posuzované věci bylo mezitímním rozsudkem ze dne 27. 7. 2012, č. j. 13 C 133/2011-91, jenž byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 2. 2013, č. j. 29 Co 708/2012-108, vysloveno, že základ žalobního nároku je opodstatněný. Následně bylo třeba zabývat se výší žalovaného nároku, tj. cenou celkových nákladů na realizaci napojení vodovodní přípojky do nemovitosti žalobců, včetně ceny práva odpovídajícího věcnému břemeni, zřízení, užívání oprav a nezbytné údržby vodovodní přípojky, která bude zatěžovat vlastníka sousední nemovitosti. Výše žalovaného nároku tak mohla být stanovena jen na základě znaleckého posudku, jehož zpracování soud prvního stupně zadal (bez ohledu na to, že si žalobci v průběhu řízení nechali zpracovat cenovou kalkulaci nákladů spojených se zřízením vodovodní přípojky, které však nezahrnovaly cenu práva odpovídající věcnému břemeni). Na základě znaleckého posudku, který zjistil obvyklou cenu celkových nákladů na realizaci napojení vodovodní přípojky a obvyklou cenu práva odpovídající věcnému břemeni, byla žalobci vzata žaloba částečně co do částky přesahující výši určenou znalcem (tj. do částky 259 692,- Kč).
16. Ústavní soud shledal postup odvolacího soudu, kterým rozhodl o aplikaci §142 odst. 3 občanského soudního řádu, za ústavně konformní. Napadené rozhodnutí obsahuje řádné odůvodnění, je srozumitelné a nelze v něm spatřovat projev libovůle, ani jiné porušení ústavních principů, které by mohly způsobit kasaci napadeného rozhodnutí.
17. Pokud stěžovatelka namítá, že odměna advokáta je nepřiměřená, Ústavní soud se s její námitkou neztotožnil. Odvolací soud podrobně vyložil, jak dospěl k částce 170 421,24 Kč jako odměně za zastupování žalobců před soudem prvního stupně. Je třeba též poukázat na to, že advokát žalobců se částečně nároku na odměnu vzdal, když požadoval přiznání odměny pouze z výše jistiny, ohledně které bylo žalobě vyhověno (tj. z 130 308,- Kč a nikoli z žalovaných 400 000,- Kč). Odvolací soud při výpočtu odměny advokáta akceptoval 13 úkonů, když výslovně uvedl, které akceptoval a které nikoli.
18. Ústavní soud tak neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Rozhodnutí je přezkoumatelným způsobem odůvodněno, odvolací soud uvedl, jakými úvahami se řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. V jeho závěrech Ústavní soud neshledal ani náznak svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti či přílišný formalistický postup.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, byla ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2015
David Uhlíř v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu