ECLI:CZ:US:2015:1.US.824.15.1
sp. zn. I. ÚS 824/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., právně zastoupeného Mgr. Jiřím Topkou, advokátem se sídlem Jilmová 17, Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 28. 5. 2014 sp. zn. 7 T 39/2014, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2014 sp. zn. 3 To 391/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1564/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 18. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 28. 5. 2014 uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Usnesením ze dne 3. 9. 2014 rozhodl Městský soud v Českých Budějovicích tak, že se odvolání stěžovatele zamítá.
3. Jednání, které mu bylo v posuzované věci kladeno za vinu, spočívalo v tom, že stěžovatel úmyslně poškodil osobní automobil poškozeného tak, že jej poškrábal neznámým předmětem po obou stranách a svým jednáním měl způsobit škodu ve výši 15 374 Kč.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se uvedeného jednání nedopustil a že jediným přímým důkazem o jeho vině je výpověď poškozeného. Fotografie, které poškozený pořídil a soudu předložil, jsou velmi nekvalitní, focené z velké dálky a je na nich vidět toliko osoba typově shodná se stěžovatelem. Není tedy patrné, zda tato osoba nějakým způsobem poškozuje tam zaparkovaný automobil, nebo zda tato osoba kolem automobilu jen prochází. Stěžovatel je proto přesvědčen, že jeho vina nebyla v daném případě prokázána bez důvodných pochybností a byla tak porušena zásada in dubio pro reo.
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění formálních podmínek pro podání ústavní stížnosti a zjistil, že ačkoli stěžovatel podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1564/2014, v ústavní stížnosti výslovně napadl pouze oba předcházející rozsudky obecných soudů. Nicméně od doručení usnesení Nejvyššího soudu odvozuje lhůtu pro podání ústavní stížnosti. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel všechny procesní prostředky k ochraně svých práv fakticky vyčerpal (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a jeho dovolání bylo odmítnuto bez meritorního přezkumu z důvodu dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, vyzval Ústavní soud stěžovatele k upřesnění petitu jeho návrhu. Ten přípisem ze dne 13. 4. 2015 ústavní stížnost upřesnil v tom smyslu, že jeho námitky lze vztáhnout rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014 č. j. 3 Tdo 1564/2014-24, a proto navrhuje také jeho kasaci.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i z nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
8. V dané věci je výrok o vině podložen dostatečným rozsahem dokazováním před soudem I. stupně. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků o vině i trestu a dospěl k závěru, že skutkový stav věci byl soudem I. stupně zjištěn úplně tak, aby bylo možné rozhodnout o vině stěžovatele. Nejvyšší soud k námitkám ohledně skutkových zjištění, jež dle jeho názoru nespadaly pod deklarovaný dovolací důvod, uvedl, že nelze konstatovat, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Jinými slovy, že se v projednávané věci nejedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
9. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedeného přečinu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout.
10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že námitky znovu opakované v ústavní stížnosti lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatel nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavně právní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu