ECLI:CZ:US:2015:1.US.864.15.1
sp. zn. I. ÚS 864/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. D., t. č. Věznice Kuřim, právně zastoupeného Mgr. Pavlem Kostrhunem, advokátem se sídlem Zborovská 1760/3, Chomutov, proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 11. 2013 č. j. 5 T 201/2008- 378, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2014 č. j. 5 To 48/2014-406 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014 č. j. 3 Tdo 1558/2014-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 11. 2007 sp. zn. 29 T 347/2007 a sbíhající se trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2008 sp. zn. 3T 3/2008, byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo odvolání stěžovatele jako nedůvodné zamítnuto. Dovolání podané k Nejvyššímu soudu bylo usnesením napadeným touto ústavní stížností podle §265i odst. l písm. e) tr. řádu odmítnuto.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že se trestných činů nedopustil. Podle jeho názoru výrok o vině založily obecné soudy pouze na výpovědích poškozených. Stěžovatel však poukazuje na to, že skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy nebyla správně soudy obou stupňů právně posouzena a že skutek nebyl právně kvalifikován v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod.
7. Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti hodnocení skutkových okolností obecnými soudy, lze připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretací důkazního materiálu, resp. odpovídající skutkové závěry obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
8. Výrok o vině je podle názoru Ústavního soudu podložen dostatečným rozsahem dokazováním před soudem I. stupně. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy ohledně spáchání shora uvedených trestných činů stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu. I kdyby však byly napadené skutkové závěry z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo. Za tohoto stavu nelze obecným soudům - pokud jde o právní posouzení skutků - nic podstatného vytknout.
9. Ústavní stížnost je výlučně opakováním argumentů, které již stěžovatel vznesl v odvolacím i dovolacím řízení. Obecné soudy všechny tyto námitky již beze zbytku vypořádaly v napadených rozhodnutích, a to včetně soudu dovolacího.
10. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že - maje obecnými soudy učiněné skutkové a právní závěry za ústavně souladné - postačí v podrobnostech na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Námitky znovu opakované v ústavní stížnosti, které svým obsahem a rozsahem lze považovat za námitky nacházející své místo spíše při samotné obhajobě stěžovatele v předchozích řízeních, lze hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů. Stěžovatel však nepřípadně očekává, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu, k čemuž však není povolán. Uvedené je tak jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatele na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jsou mu ústavně zaručena.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu