ECLI:CZ:US:2015:1.US.876.15.1
sp. zn. I. ÚS 876/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti ESA s. r. o., se sídlem v Kladně - Dubí, Oldřichova 158, zastoupené JUDr. Štěpánem Liškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/36, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014, č. j. 23 Cdo 2702/2012-171, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2012, č. j. 12 Cmo 25/2012-118 a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. října 2011, č. j. 56 Cm 90/2010-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
2. Rozsudkem Krajského soudu Praze ze dne 21. 10. 2011, č. j. 56 Cm 90/2010-76, bylo stěžovatelce jako žalované uloženo zaplatit žalobkyni, společnost GEBRÜDER WEISS s. r. o. (vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem) peněžitou částku ve výši 40.560 EUR s úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 56.489 Kč. Stěžovatelka byla uznána odpovědnou za škodu, vzniklou žalobkyni při mezinárodni přepravě zboží, která vznikla vykradením kamionu stěžovatelky a odcizením 65 ks přepravovaných notebooků v ceně 40.560 EUR.
3. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně si u stěžovatelky objednala mezinárodní přepravu zboží s nakládkou ve městě Münschbach v Lucembursku dne 16. září 2008 a s vykládkou ve městě Horní Rudná v České republice dne 17. září 2008. Součástí objednávky ze dne 16. září 2008 byl požadavek žalobkyně, aby návěs nebyl odstavován na nehlídaných parkovištích. Soud zjistil, že součástí obecných bezpečnostních podmínek žalobkyně byl požadavek na opravdu bezpečná, oplocená, dostatečně osvětlená a celodenně hlídaná parkoviště, že vozy smějí zůstat bez dozoru pouze v takto zajištěném areálu, a že při zanedbání uvedených požadavků bude dopravce odpovědný z hrubé nedbalosti. Dále bylo zjištěno, že dne 31. března 2009 vystavila společnost Hewlett - Packard International, která si u žalobkyně přepravu předmětného zboží objednala, žalobkyni fakturu na částku 40.560 EUR jako nároku na náhradu škody, která společnosti Hewlett - Packard International vznikla odcizením části přepravovaného zboží. Žalobkyně tuto částku společnosti Hewlett - Packard uhradila.
4. Při právním posouzení věci vyšel soud prvního stupně z ustanovení Úmluvy CMR, vyhlášené v České republice pod č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční dopravě CMR (dále jen "Úmluva CMR"). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka za škodu odpovídá neomezeně ve smyslu článku 29 odst. 1 Úmluvy CMR, když v rozporu s bezpečnostními pokyny odstavila vozidlo na nehlídaném parkovišti. Toto lehkovážné chování, které lze postavit na roveň úmyslu ve smyslu článku 29 odst. 1 Úmluvy CMR, představuje podle soudu zvlášť závažné porušení povinnosti, při němž žalovaná jako dopravce a jí použité osoby jednaly proti bezpečnostním zájmům svého smluvního partnera. V takovém případě se tedy stěžovatelka z důvodu hrubého porušení svých povinností nemohla dovolávat omezujících ustanovení článku 23 Úmluvy CMR a nárok žalobkyně se promlčuje v tříleté promlčecí době.
5. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2012, č. j. 12 Cmo 25/2012-118 rozhodnutí Krajského soudu v Praze potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl v potřebném rozsahu dokazování, ze kterého správně zjistil skutkový stav věci. Přepravní smlouva byla mezi subjekty uzavřena přijetím objednávky stěžovatelkou a provedením požadované přepravy. Ve smyslu §275 odst. 4 obchodního zákoníku tím stěžovatelka vyjádřila souhlas s obsahem návrhu smlouvy - objednávky - včetně ujednání o tom, že je povinna neodstavovat vozidlo na nehlídaných parkovištích. Za správný považoval odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že jednání žalované lze hodnotit jako hrubé porušení jejích povinností, rovnocenné úmyslu, mající ten následek, že limitace náhrady škody podle ustanovení článku 23 odst. 1 a 3 Úmluvy CMR se neuplatní.
6. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 12. 2014, č. j. 23 Cdo 2702/2012-171 dovolání stěžovatelky v dané věci zamítl. Dovodil, že dovolání je v dané věci podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť dosud neřešil otázku, jaké zavinění se ve smyslu článku 29 odst. 1 a článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR považuje podle práva České republiky za rovnocenné úmyslu. Po podrobném zkoumání dané problematiky dospěl k závěru, že jednání žalované stěžovatelky, spočívající v zaparkování kamionu na odpočívadle u čerpací stanice Shell Autohof Kirchberg an der Jagst, přestože žalobkyně již v objednávce přepravy uvedla svůj požadavek, aby vozidlo nebylo odstavováno na nehlídaných parkovištích, představuje hrubou nedbalost dopravce v řádné péči o zásilku, rovnocennou úmyslu ve smyslu článku 29 odst. 1 a článku 32 odst. 1 Úmluvy CMR.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že podle jejího názoru obecné soudy porušily zásady hodnocení důkazů, vyjádřené v ust. §132 o. s. ř., protože prý nehodnotily správně veškeré okolnosti věci, svědčící také v její prospěch. Soudy tak měly lépe zvážit odpovědnost vedlejšího účastníka řízení, spol. GEBRÜDER WEISS s. r. o. na vzniku škody, což stěžovatelka vyvozuje z jeho požadavku pouze na jednoho řidiče místo dvou, a na vozidlo s plachtou místo skříňového (a tedy lépe zabezpečeného). Tento vedlejší účastník řízení prý rovněž nepředal stěžovatelce seznam doporučených hlídaných parkovišť, aby si řidič mohl být jistý, že parkuje na bezpečném místě, přičemž soudy nepřihlédly k tvrzení stěžovatelky o nepsané obchodní dohodě mezi účastníky, akceptující parkování alespoň na osvětlených parkovištích.
8. Odůvodnění soudů v tomto směru proto považuje stěžovatelka za nedostatečná a s právními závěry, ke kterým tyto soudy dospěly, nesouhlasí. Z uvedených důvodů tedy navrhla, aby bylo ústavní stížnosti vyhověno a napadené rozsudky byly zrušeny.
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů podrobně přezkoumávat.
11. V daném případě Ústavní soud zjistil z předmětných rozhodnutí obecných soudů, že se daným případem velice podrobně zabývaly, přičemž své právní závěry přesvědčivě a logicky odůvodnily. Nejvyšší soud rozebral vymezení pojmu "hrubá nedbalost" od římského práva, přes obecný občanský zákoník, prvorepublikovou judikaturu, trestněprávní definice až k současné zahraniční civilistické judikatuře, přičemž konstatoval, že všechna vymezení vykazují určité společné znaky. Hrubou nedbalost považují za nedbalost nejvyšší intenzity, za takovou nedbalost, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob.
12. Vrchní soud zase poukázal na svoji judikaturu v obdobných případech, kdy řidič opustil vozidlo, které v nočních hodinách ponechal na nehlídaných parkovištích, nebo ve vozidle, odstaveném na takových prostranstvích, spal a došlo k odcizení přepravovaného zboží. Takové lehkovážné jednání řidiče, kdy se bezdůvodně spoléhal na to, že ke škodě nedojde, aniž učinil vhodná opatření k ochraně zásilky, kterou má po dobu přepravy v péči, kvalifikoval vždy jako hrubé porušení povinností, které lze hodnotit jako rovnocenné úmyslu. Namítal-li žalovaný, že soud prvního stupně se dostatečně nezabýval jeho argumentací ohledně spoluodpovědnosti žalobkyně, vrchní soud zdůraznil, že předmětem sporu nebyla odpovědnost žalobkyně, nýbrž odpovědnost žalovaného jako dopravce za škodu na zásilce, ke které došlo v době, kdy ji měl ve své péči.
13. Podle krajského soudu bylo klíčové, že stěžovatelka akceptovala objednávku, ve které byl výslovně uveden zákaz odstavování vozidla na nehlídaných parkovištích, přesto bylo vozidlo vědomě odstaveno na parkovišti nehlídaném. Tím došlo k hrubému porušení zásad přepravy, když stěžovatelka (jako zkušený dopravce) si musela být vědoma sjednaných podmínek přepravy, vysoké hodnoty přepravovaného zboží, jakož i destinace, která je pro četnost krádeží značně riziková. Lze konstatovat, že z její strany se tak jednalo o velmi lehkovážné chování.
14. S těmito závěry se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska a Ústavní soud nemá, co podstatného by k věci doplnil. Snad jen k názoru, že soudy měly lépe zvážit spoluodpovědnost vedlejšího účastníka řízení, což stěžovatelka vyvozuje např. z požadavku na jednoho řidiče místo dvou, či na vozidlo s plachtou místo skříňového: tím spíše, že ve voze chráněném pouhou plachtou byl jen jeden řidič, si měla stěžovatelka být vědoma zvýšeného nebezpečí krádeže, kterou by však téměř jistě eliminovalo dodržení výslovného požadavku žalobkyně na zabezpečené parkování.
15. Žalobkyně tak svoje povinnosti neporušila, když spoléhala na stěžovatelku, zkušenou v dané obchodní branži, že se bude chovat odpovědně a opatrně, čemuž v případě méně zabezpečeného vozidla logicky odpovídá náležitě chráněné parkování. Přímo v objednávce přepravy byl uveden jasný požadavek zakazující odstavovat návěs na nehlídaných parkovištích a stěžovatelka tento požadavek nerespektovala. Pokud stěžovatelka tvrdila, že hlídaná parkoviště na trase "prakticky neexistují", lze podle Ústavního soudu souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že na to měla žalobkyni upozornit a dohodnout s ní jiná bezpečnostní opatření, případně objednávku odmítnout. Žalobkyně společnosti Hewlett-Packard uhradila předmětnou škodu a je proto spravedlivé, že stěžovatelka, která akceptovala sjednané podmínky přepravy a nedodržela je, byla zavázána jí vyplacenou částku uhradit.
16. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a rozsudky je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
17. Podstata ústavní stížnosti spočívá v zásadě pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky, majícím svůj základ v názoru, jakým způsobem měly soudy hodnotit provedené důkazy. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením - či s jeho dílčími body - neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, to však v daném případě nebylo shledáno.
18. Jelikož Ústavní soud nezjistil porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu