ECLI:CZ:US:2015:1.US.901.15.1
sp. zn. I. ÚS 901/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Fialy, zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem Dukelská 891/4, Olomouc, proti rozsudku Obvodního soud pro Prahu 2 ze dne 3. února 2015 č. j. 17 C 3/2011-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obvodního soudu, kterým podle něj bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se stěžovatel dovolává článku 38 odst. 2 a čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 a čl. 2 Ústavy.
2. Z napadeného rozsudku Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce dne 29. 11. 2010 v brzkých ranních hodinách čekal na vpuštění na návštěvu do věznice Ruzyně, avšak cca v 7.00 hodin nebyl vpuštěn na návštěvu s odůvodněním, že náhradní doklad za občanský průkaz, kterému skončila platnost, není dostatečným dokladem. Stěžovatel se při vstupu do vazební věznice Ruzyně prokázal potvrzením o občanském průkazu č. 617502/CA s platností od 11. 11. 2010 do 11. 1. 2011 a platným řidičským průkazem. V obou jeho průkazech bylo uvedeno jeho jméno, v řidičském průkaze byla jeho fotografie a na potvrzení v občanském průkaze bylo uvedeno i jeho trvalé bydliště. Na obou průkazech bylo uvedeno i shodné datum narození žalobce. Žalobce vydal za cestu celkovou částku 284 Kč (200 Kč za cestu autem z obce Košík do Nymburka a zpět a 84 Kč jako zpáteční jízdenku vlakem z Nymburka do Prahy) a dále částku 500 Kč za nocleh u paní Jaroslavy Sněhotové ze dne 28. 11.2010 na den 29. 11.2010. Obvodní soud dospěl k závěru, že v popsaném případě skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu příslušníků vězeňské služby při pokusu stěžovatele o vstup do vazební věznice Ruzyně. Stěžovatel prokázal, že na cestovném vydal celkovou částku 284 Kč, a to kopií jízdenky vlakem z Nymburku do Prahy a zpět do Nymburku ve dnech 28. 11. 2010 a dne 29. 11. 2010. Žalobce dále prokázal, že na cestovném z obce Košík do Nymburku vydal dne 28. 11. 2010 a dne 29. 11. 2010 částku 200 Kč, kterou dne 30. 11. 2010 uhradil Sdružení K2I3. Ačkoliv žalobce v řízení prokázal, že vydal ještě částku 500 Kč za nocleh u paní Jaroslavy Sněhotové ze dne 28. 11. 2010 na den 29. 11. 2010, soud tuto částku nepovažuje za účetně vynaložený náklad a tudíž žalobci tuto částku ve výši 500 Kč nepřiznal. Vzdálenost bydliště - obec Košík do Prahy - je 80 km a vzhledem k tomu, že žalobce měl k dispozici automobil, mohl dojet v brzkých ranních hodinách automobilem dne 29. 11. 2010 na nádraží v Nymburku a na nádraží v Nymburku mohl využít pravidelné vlakové linky do Prahy. Případně žalobce mohl vzhledem k tomu, že měl k dispozici automobil, tuto cestu dne 29. 11. 2010 uskutečnit automobilem až k vazební věznici Ruzyně. Soud tedy v částce 284 Kč stěžovateli vyhověl a žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti uložil tuto částku stěžovateli zaplatit, v částce 500 Kč žalobu zamítl. Protože stěžovatel nebyl v řízení plně úspěšný, větší úspěch dokonce měla žalovaná, tak soud stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnost poukazuje na to, že se domáhal škody, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem. V soudním řízení prokázal a soud potvrdil, že postup věznice, účelově neuznávající dočasný občanský průkaz v kombinaci s novým řidičským průkazem, byl nezákonný a nesprávně mu znemožnil návštěvu ve věznici. Stěžovatel tedy požadoval, aby mu byl proplacen lístek na vlak, cesty k vlaku osobním vozidlem (tyto dvě položky mu uznány byly) a nocleh, jenž musel strávit v Praze poblíž věznice, jestliže tam chtěl být včas na brzkou ranní hodinu plánované návštěvy. Podle názoru stěžovatele neobstojí odůvodnění rozsudku v tom směru, že nocleh byl nadbytečný. Projednání věci trvalo soudu jenom v jednom stupni více jak 4 roky, žaloba byla podána v roce 7. 1. 2011, rozsudek byl vydán až dne 3. 2. 2015, tedy po více než čtyřech letech. Stěžovatel tedy proti napadenému rozsudku namítá též nepřiměřenou délku soudního řízení. Porušení svého práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje jak v délce trvání soudního řízení, tak nepřiznání noclehu a nákladů řízení.
4. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadeným rozsudkem i podáním stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. V nyní projednávaném případě Ústavní soud nezjistil, že by došlo k ústavněprávnímu pochybení v závěrech napadeného rozhodnutí. S ohledem na výši žalované částky i na částečný úspěch stěžovatele ve věci se jedná o bagatelní záležitost. U tzv. bagatelních věcí přitom Ústavní soud postupuje s mimořádnou zdrženlivostí a zdůrazňuje, že opodstatněnost ústavní stížnosti zde přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů esenciálních pro postup v řízení a pro řešení věci. K samotnému vymezení bagatelního charakteru určité věci pak Ústavní soud opakovaně uvádí, že tento nelze mechanicky stanovit jednou hraniční částkou pro všechny případy, ale onu hranici elementární opodstatněnosti ústavní stížnosti je nutné vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu do základních práv stěžovatele, respektive druhu a intenzity pochybení soudu, jehož rozhodnutí je zpochybňováno (viz například usnesení sp. zn. I. ÚS 1760/11 ze dne 23. 5. 2012, odkazující dále na usnesení sp. zn. I. ÚS 21/12 ze dne 12. 4. 2012 a judikaturu tam uvedenou; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatel ve své stížnosti brojí proti právním závěrům obvodního soudu, který jen vykládal skutkové okolnosti případu a podústavní právo. V ústavní stížnosti Ústavní soud však neshledal nic, co by věc posunulo do ústavněprávní roviny. Napadené rozhodnutí je pečlivě a přiléhavě odůvodněno a Ústavní soud neshledává, že by bylo projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecného soudu tedy nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat. Pokud stěžovatel tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno s průtahy, tímto argumentem se pro jeho předčasnost Ústavní soud nezabýval, neboť stěžovatel nevyčerpal možné prostředky obrany (řízení o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem).
8. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu