ECLI:CZ:US:2015:1.US.968.14.1
sp. zn. I. ÚS 968/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., zastoupeného JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem Římská 104/14, Praha 2, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 43 Nt 120/2013 ze dne 28. 11. 2013 a sp. zn. 43 Nt 2003/2014 ze dne 23. 1. 2014 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 625/2013 ze dne 30. 12. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
Ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí a navrhl jejich zrušení pro rozpor s právem na osobní svobodu a spravedlivý proces a pro porušení presumpce neviny. Přitom odkázal na čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Dne 21. 11. 2013 bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání stěžovatele, který byl obviněn ze zločinu pohlavního zneužití [§187 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z.")] a týrání svěřené osoby [§198 odst. 1 a 2 písm. c) a d) tr. z.]. Těchto trestných činů se měl dopustit jednak tím, že své starší nezletilé dceři prováděl masáž celého těla včetně genitálií, které jí tím poranil, jednak tím, že s oběma svými nezletilými dcerami "zle nakládal", tj. opakovaně a často před nimi verbálně i fyzicky napadal jejich matku (svou manželku), mlátil dveřmi, házel věcmi, kopal do kočky, přibližoval se s nožem v ruce k manželce kojící dceru, k dcerám se choval nepřiměřeně tvrdě, mladší dceři zabraňoval v brekotu zacpáváním úst, při cestování jí zkroutil ruku a jeho chování mělo dcerám způsobit úzkostné stavy provázené pomočováním a potížemi astmatického charakteru.
Prvním napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 28. 11. 2013 byl stěžovatel vzat do tzv. předstižné vazby podle §67 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), jiný vazební důvod obvodní soud neshledal. Podle obvodního soudu bylo dáno důvodné podezření, že stěžovatel se dané trestné činnosti dopouštěl po dlouho dobu a jeho jednání již ovlivnilo fyzický i psychický stav jeho dcer. Vyšel přitom z lékařské zprávy, která konstatovala, že u starší nezletilé dcery stěžovatele došlo k poranění panenské blány (které se posléze zhojilo), a ze skutečností zjištěných klinickou psycholožkou při individuální terapii s dcerami stěžovatele. Navíc stěžovatel u obvodního soudu podal návrh na úpravu styku s dcerami, v němž žádá, aby je měl v péči jeden den v týdnu a každých 14 dní o víkendu a svátcích. Podle obvodního soudu se "duševní stav obviněného [...] jeví [...] jako ne zcela normální, když je [obviněný, tj. stěžovatel] schopen svoje sexuální aktivity zaměřit jak vůči dospělé ženě, tak vůči nezletilé dceři a zároveň také vůči dospělému muži". S ohledem na osobu stěžovatele a dále povahu a závažnost trestné činnosti nebylo podle obvodního soudu možné účelu vazby dosáhnout jiným opatřením. Dále obvodní soud upozornil, že po obstarání znaleckých posudků by skutek kvalifikovaný jako zločin pohlavního zneužití mohl být překvalifikovaný na zločin znásilnění.
Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byla zamítnuta stížnost státního zástupce i obviněného proti předchozímu usnesení obvodního soudu. Podle městského soudu se důvodné podezření, že stěžovatel danou trestnou činnost spáchal, zakládá jednak na skutečnostech zjištěných z výpovědí dvou svědků (stěžovatelovy manželky a osoby, která s nimi žila ve společném bytě), jednak na skutečnostech zjištěných z lékařské zprávy a při terapeutických sezeních. Městský soud vzal dále v úvahu, že řízení o návrhu na úpravu styku stěžovatele s dcerami bylo zastaveno. Podle městského soudu tak sice není důvod rozšířit vazební důvody o tzv. koluzní vazbu, zároveň však zastavení zmiňovaného řízení nezabraňuje stěžovateli v jakémkoliv styku s dcerami (např. elektronickém). Nelze proto podle městského soudu vyloučit, že by stěžovatel mohl opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán. I když se městský soud ztotožnil se stěžovatelem, že předcházející usnesení obvodního soudu obsahuje "určité nedostatky ve formulacích", nepovažoval tyto nedostatky za zásadní. Obvodní soud sice nezvážil možnost náhrady vazby jinými opatřeními, avšak podle městského soudu by taková opatření nebyla vzhledem ke stadiu řízení vhodná. Podle městského soudu by bylo jen velmi těžké kontrolovat dodržování opatření dle §88c tr. ř. (např. zákaz styku s určitými osobami, který navrhoval stěžovatel), a to vzhledem k různým možnostem styku stěžovatele s dcerami. Většina námitek stěžovatele pak podle městského soudu míří na otázku jeho viny, která však není předmětem jednání o vazbě.
Druhým napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 23. 1. 2014 byla mimo vazební zasedání zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby. Obvodní soud nepřijal slib stěžovatele podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř., neshledal podmínky pro použití §73 odst. 1 písm. d) tr. ř, tj. uložení předběžného opatření, a nezabýval se údajnou nabídkou přítelkyně stěžovatele, že za jeho chování převezme záruku, neboť ta soudu nebyla řádně předložena. Obvodní soud dospěl k závěru, že předstižná vazba je stále důvodná. Kromě dříve uvedených skutečností vycházel obvodní soud i ze znaleckého posudku z odvětví dětské gynekologie. Podle něj bylo poranění panenské blány (nyní zhojené) bolestivé a není pravděpodobné, že by si toto poranění způsobila starší nezletilá dcera stěžovatele sama. Dále došlo ke změně kvalifikace skutku, pro který je stěžovatel trestně stíhán, na zvlášť závažný zločin znásilnění.
Dne 24. 1. 2014 byl stěžovatel rozhodnutím státního zástupce propuštěn z vazby.
II. Argumentace stran
Podle stěžovatele je první usnesení obvodního soudu zdůvodněné jen obecně. Obvodní soud podle něj neuvedl, které skutečnosti vyvolávají důvodnou obavu z opakování, dokonání či vykonání trestného činu, ani to, kterému z těchto následků má předstižná vazba bránit. Toto rozhodnutí tak považuje za nepřezkoumatelné.
Městský soud měl porušit práva stěžovatele tím, že vadné usnesení obvodního soudu nezrušil. Přestože se městský soud důvodností vazby sám zabýval, neuvedl, z čeho konkrétně vzniká důvodná obava, že stěžovatel naváže jakýkoliv styk s dcerami. Pouhý elektronický styk navíc k zopakování trestné činnosti a dokonání nebo vykonání trestného činu sloužit nemůže, a to vzhledem k charakteru činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán. Jeho rozhodnutí považuje za rozporné. Zatímco možný elektronický styk stěžovatele s dcerami podle městského soudu nezakládá důvodnost koluzní vazby, založil důvodnost předstižné vazby, ačkoliv je pro zopakování, dokonání nebo vykonání trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, nutný fyzický kontakt.
Dále stěžovatel namítá, že žádný důvod k vzetí do vazby vůbec neexistoval, protože se s dcerami už delší dobu stýkal pouze s vědomím matky. Důvod pro uložení vazby podle stěžovatele obecné soudy nemohou spatřovat v realizaci jeho práv, jako je vyjadřovat se k obvinění, popírat vinu či usilovat o styk s vlastními dětmi. Obecné soudy se podle stěžovatele ani dostatečně nevyjádřily k možnosti nahradit vazbu jiným předběžným opatřením, nezabývaly se dostatečně skutečnostmi vylučujícími nebo zpochybňujícími existenci vazebních důvodů, dále nesprávně interpretují lékařské zprávy a porušují presumpci neviny tvrzením, že stěžovatel zaměřil své sexuální aktivity vůči nezletilé dceři, i tím, že považují určité skutečnosti navzdory námitkám stěžovatele za "zjištěné" a jeho duševní stav popisují jako "ne zcela normální". Rovněž stěžovatel upozorňuje na to, že v trestním řízení nebyly dlouhou dobu činěny potřebné úkony (např. výslech jeho dcer se odehrál až 23. 1. 2014), avšak obecné soudy to při svém rozhodování nebraly v úvahu. Stěžovatel má dále za to, že jeho dcery mohly být ovlivňovány probíhající psychoterapií.
Ve vztahu k druhému usnesení obvodního soudu stěžovatel namítá (kromě výše uvedených argumentů) to, že obvodní soud porušil jeho právo být slyšen, protože rozhodoval mimo vazební zasedání, přestože o jeho konání stěžovatel žádal. Stěžovatel tak neměl možnost osobně se vyjádřit k důvodům vazby, navíc nebyla vyslechnuta jím navržená osoba, která měla nabídnout převzetí záruky za jeho další chování.
Městský soud považuje stížnost za nedůvodnou. Zdůraznil, že rozhodování o vazbě není rozhodováním o vině či trestu a děje se pouze v rovině pravděpodobnosti jak ohledně dalšího vývoje řízení, tak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby. Ve zbytku odkázal na své napadené rozhodnutí. Obvodní soud rovněž považuje stížnost za nedůvodnou a odkázal na svá napadená rozhodnutí; městské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Stěžovatel v replice uvedl, že ačkoliv se rozhodování o vazbě děje pouze v rovině pravděpodobnosti, nezbavuje to soudy povinnosti uvést v rozhodnutí konkrétní skutečnosti, o které důvodnost vazby opírají.
III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud připomíná, že při rozhodování o vazbě soudy zásadně neposuzují vinu obviněného, nýbrž zkoumají pouze existenci tzv. důvodného podezření jako jedné z podmínek pro vzetí obviněného do vazby nebo jeho ponechání ve vazbě (nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013, bod 13). "[S]tandardem pro shledání tzv. důvodného podezření je existence konkrétní skutečnosti, která vyvolává obavu, že může nastat jedna nebo více ze situací označených jako vazební důvody (útěk nebo skrývání se, koluze anebo opakování či dokončení trestné činnosti), ne existence skutečnosti prokázané bez důvodných pochybností. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu je především věcí obecných soudů" (bod 15 cit. nálezu). Do jejich rozhodování se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 Listiny) buď vůbec, nebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky [nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145)].
Ačkoliv je trvání důvodného podezření nutnou podmínkou pro zákonnost pokračování vazby, po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud zjistit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody (tzv. doktrína zesílených důvodů; nález sp. zn. I. ÚS 3109/13 ze dne 18. 3. 2014, bod 36). Jinak řečeno, soud nemůže v dalších rozhodnutích o vazbě pouze opakovat důvody uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by náležitě vysvětlil, proč je trvání vazby i nadále nezbytné (nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014, bod 27).
V prvním napadeném usnesení rozhodoval obvodní soud o vzetí obviněného do vazby. Toto rozhodnutí se opírá o konkrétní skutečnosti, a to o zjištění obsažená v lékařské zprávě a zjištění učiněná na základě individuální psychoterapie s oběma dcerami stěžovatele. Kromě toho vzal obvodní soud do úvahy i to, že stěžovatel v době rozhodování o vazbě v jiném řízení žádal, aby měl dcery v péči častěji než doposud. Přestože stěžovatel s tímto rozhodnutím obsáhle polemizuje, podle Ústavního soudu se není třeba podrobněji zabývat každou namítanou vadou, jelikož existenci nedostatků tohoto rozhodnutí uznal už městský soud v rámci stížnostního řízení.
Napadeným usnesením městského soudu byla stížnost stěžovatele zamítnuta, neboť navzdory nedostatkům v rozhodnutí obvodního soudu považoval městský soud předstižnou vazbu za důvodnou. Kromě lékařské zprávy a zjištění učiněných v rámci psychoterapie vycházel rovněž z výpovědí matky dětí a osoby, která s rodinou stěžovatele žila ve společném bytě. Přestože stěžovatel v době rozhodování už neusiloval o úpravu styku se svými dcerami, nebrání to podle městského soudu v tom, aby o styk s dcerami usiloval jinak. Městským soudem zmíněná možnost elektronického styku byla v této souvislosti uvedena jen jako příklad. Uložení náhradních opatření místo vazby pak městský soud nepovažoval za vhodné vzhledem ke stadiu řízení a obtížné možnosti kontrolovat jejich dodržování. Městský soud tedy vycházel z konkrétních okolností případu a vyložil, v čem spatřuje důvodnost předstižné vazby. Jeho rozhodnutí neobsahuje ani žádné tvrzení, které dle stěžovatele mělo porušit presumpci neviny.
Další námitky stěžovatele směřované proti prvnímu usnesení obvodního soudu a usnesení městského soudu se týkají spíše otázky stěžovatelovy viny, která však není předmětem vazebního rozhodování, případně představují polemiku s tím, jak obecné soudy hodnotily jednotlivé skutečnosti a zda v nich tyto skutečnosti měly vyvolat důvodnou obavu z opakování či dokončení trestné činnosti.
Vzhledem k výše uvedenému je tato část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněná.
Druhým napadeným usnesením obvodního soudu ze dne 23. 1. 2014 bylo rozhodováno o dalším trvání vazby, konkrétně byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. Proti tomuto usnesení nepodal stěžovatel stížnost. Dne 24. 1. 2014 byl totiž rozhodnutím státní zástupkyně městského státního zastupitelství propuštěn. Podle stěžovatele tak jeho žádost o propuštění pozbyla smyslu, protože by jí už v dalším řízení nemohlo být vyhověno.
Před věcným projednáním této části stížnosti je nutné zkoumat, zda splňuje kromě formálních náležitostí i podmínky přípustnosti. Ústavní stížnost je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob (čl. 90 Ústavy České republiky). Ochrana poskytovaná Ústavním soudem se proto může uplatnit teprve tehdy, pokud v rámci obecného soudnictví není zjednána náprava.
Proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost o propuštění z vazby (§71a tr. ř.), je přípustná stížnost (§74 odst. 1 tr. ř.). Podle §149 odst. 1 tr. ř. platí, že pokud nadřízený orgán stížnost nezamítne, musí napadené usnesení zrušit. Pouze tehdy, když povaha věci vyžaduje nové rozhodnutí, musí nadřízený orgán zároveň rozhodnout i ve věci samé nebo to uložit prvostupňovému orgánu [§149 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř.].
V situaci, kdy už obviněný propuštěn z vazby byl, povaha věci jistě nevyžaduje nové rozhodnutí o propuštění z vazby. Odkazovaná úprava ovšem umožňuje, aby v takovém případě stížnostní soud pouze zrušil napadené usnesení. Na tuto možnost kromě textu zákona poukazuje jak judikatura (usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 3 To 353/93 ze dne 31. 5. 1993, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 6/1994), tak komentářová literatura (Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 824). S ohledem na to nemohla obstát argumentace stěžovatele zdůvodňující nevyužití opravného prostředku. Tato část ústavní stížnosti je tedy nepřípustná.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost v části směřující proti prvnímu usnesení obvodního soudu a usnesení městského soudu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Zbylou část ústavní stížnosti, směřující proti druhému usnesení obvodního soudu, pak Ústavní soud jako návrh nepřípustný odmítl podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. března 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu