ECLI:CZ:US:2015:2.US.1007.15.1
sp. zn. II. ÚS 1007/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Debian Collector Ltd, re. Č. IBC 104653, Revolution Ave, Victoria, Mahé, Seychelles, právně zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, advokátem se sídlem Praha 2, Římská 16, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2015 č. j. 5 Cmo 303/2014-203, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i principy zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny a právo na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Stěžovatelka se svou směnečnou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, jímž by byla uložena povinnost žalovaným [1) Luboš Mrkus, 2) Dana Mrkusová, 3) NOTUS s.r.o.)] uhradit jí společně a nerozdílně směnečný peníz ve výši 25 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka tvrdila, že došlo k zásahu do jejích práv rozsudkem napadeným ústavní stížností (5 Cmo 303/2014-203), kterým byl ve výroku I. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 39 Cm 289/2012-146 ze dne 10. 3. 2014 potvrzen a současně byla ve výroku II. a III. stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalovaným 1), 2) náhradu nákladů řízení. Směnečný platební rozkaz vydaný Krajským soudem v Hradci Králové č. j. 39 Cm 289/2012-11 nabyl právní moci vůči žalovanému 3).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje ve všech jeho výrocích po právní a skutkové stránce za nesprávné, nepřezkoumatelné a nepředvídatelné. Vrchní soud v Praze přiznal vedlejším účastníkům kauzální námitky, ačkoliv ve věci nebylo prokázáno, že by předmětná směnka byla indosována po splatnosti nebo že by stěžovatelka (i přes několikanásobnou indosaci) nabyla předmětnou směnku ke škodě dlužníků. Odvolací soud vycházel z nepřímých skutečností a neoprávněně a bez právní opory přiznal vedlejším účastníkům kauzální námitky z důvodu existence spotřebitelského vztahu mezi remitentem směnky a vedlejšími účastníky údajně vyplývající z předmětné směnky. Poukázala na to, že v obdobných sporech vydal Vrchní soud v Praze mnohá rozhodnutí s opačným závěrem, že se nejedná o spotřebitelské vztahy a nepřipustil kauzální námitky dle ustanovení §17 zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon směnečný a šekový"). Stěžovatelka má dále za to, že tento postup odvolacího soudu je v rozporu s dobrými mravy a dochází tím ke zneužití práva v rozporu s ustanovením §7 a §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
4. Stěžovatelka má za to, že postupem a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, proto navrhla, aby rozhodnutí bylo zrušeno.
5. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy, je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba jej podrobněji rekapitulovat. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí i obsah vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 39 Cm 289/2012 a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka a zda samo řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou.
7. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jakož i rozhodnutí soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku. Žádné ze shora naznačených pochybení, jež by jedině mohlo odůvodnit kasační zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, však Ústavní soud ve věci neshledal.
9. Jak patrno ze shora uvedeného, jádrem nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že soudy přiznaly žalovaným vedlejším účastníkům 1), 2) kauzální námitky, neboť dospěly k závěru, že předmětná směnka byla indosována po splatnosti, a že ji stěžovatelka nabyla ke škodě dlužníků.
10. Ústavní soud předně nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by se obecné soudy nezabývaly jí uplatněnými námitkami. Pokud odvolacímu soudu z úřední činnosti je známo, že stěžovatelka nabyla stovky směnek vlastních na řad paní Lady Škrabalové obsahově i formálně shodných, musela vědět, že předmětné směnky byly vystaveny v souvislosti se smlouvou o půjčce. Směnečnými dlužníky byly výhradně fyzické osoby, a tak mělo být stěžovatelce známo, že kauzální námitky jsou přípustné. Bylo prokázáno, že musela znát okolnosti podpisu směnky i její kauzu.
11. Smlouva o půjčce upravená ustanoveními §657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, která byla základem směnečné pohledávky, je smlouvou reálnou, nikoli pouze konsenzuální. Předpokládá proto - kromě ujednání stran, které nemusí mít písemnou formu - také skutečné přenechání předmětu půjčky, tedy v případě peněz předání či bezhotovostní převod smluvené částky. Nedojde-li k němu, právní vztah z půjčky nevzniká. Nejedná se tedy o důvod neplatnosti. Zda žalobce jednal při nabývání předmětné směnky vědomě ke škodě dlužníků, nebylo prokázáno, avšak tato skutečnost je dovozena z nepřímých skutečností.
12. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že stěžovatelka jednala při nabývání směnky na škodu žalovaných jako dlužníků ze směnky. Z okolností a svých vztahů k remitentovi musela vědět, že směnka se týká smlouvy o půjčce a nepochybně se jedná o směnku na řad a v době, kdy směnku nabyla již po splatnosti (po datu 3. 5. 2012). V té době již probíhala řada sporů o námitkách proti obdobným směnečným platebním rozkazům. Ústavní soud je naopak toho názoru, že obecné soudy (obzvláště soud odvolací) se v odůvodnění svých rozhodnutí s těmito námitkami řádně a přesvědčivě vypořádaly, přičemž vysvětlily též to, z jakého důvodu připustily kauzální námitky (str. 6-7). Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepředvídatelné a vydal mnohá rozhodnutí s opačným závěrem, přestože byl základ stejný. V námitkovém řízení je dán předmět řízení obsahem námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a tyto námitky nejsou totožné.
13. Pokud se stěžovatelka dovolávala porušení dobrých mravů s odkazem na ustanovení §7 a §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Ústavní soud uvádí, že práva a povinnosti musí být vykládány především ve shodě s Listinou a současným ústavním pořádkem v souladu s dobrými mravy a spravedlností. Občanský zákoník klade navíc důraz na poctivost jednání osob soukromého práva, na presumpci a ochranu jejich dobré víry, zákaz zneužití soukromých práv a ochranu slabší strany. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dle ustanovení §6 tohoto zákona má každý povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Lze uzavřít, že obecné soudy aplikovaly běžné podústavní právo ústavně konformním způsobem. Jejich závěry netrpí žádnými náznaky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat opodstatněnou.
14. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu