ECLI:CZ:US:2015:2.US.1036.15.1
sp. zn. II. ÚS 1036/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jana Manišovského, zastoupeného JUDr. Kateřinou Dlouhou, advokátkou se sídlem Praha 5, Štefánikova 75/48, směřující proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2015 č. j. 6 A 158/2014-27, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedeného výroku usnesení Městského soudu v Praze, jelikož jím měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Městský soud v Praze shora označeným usnesením ke stěžovatelovu zpětvzetí správní žaloby zastavil řízení a současně ústavní stížností napadeným výrokem rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadeným výrokem byla porušena výše uvedená ustanovení Listiny, neboť rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení příslušný senát městského soudu odůvodnil v rozporu s obsahem spisu tvrzením, že stěžovatelova žaloba nebyla důvodná, a navíc o nákladech řízení rozhodl zcela opačně než jiný senát téhož soudu v obdobné věci, čímž dle stěžovatele postupoval v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující indikaci porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například pokud zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU 189 nebo usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).
Nemá-li Ústavní soud v projednávané věci plnit funkci (řádné) opravné instance ve vztahu ke správnímu soudu první instance, za situace, kdy tuto funkci v případě toliko nákladového výroku ex lege neplní Nejvyšší správní soud (§104 odst. 2 soudního řádu správního), a nemá-li se tak stavět do pozice, jež mu Ústavou nebyla svěřena (viz výše), nemůže - bez dalšího - přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného výroku, i kdyby mu prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, jelikož kategorie správnosti - jak již bylo poznamenáno - nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, totiž případné pochybení městského soudu, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, musí dosáhnout značné intenzity, přičemž musí ve sféře stěžovatele vyvolávat (alespoň tvrzenou) podstatnou újmu. Silněji než jinde se tudíž v případě ústavní stížnosti směřující jenom proti nákladovému výroku uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu tak v dané věci splněny nejsou, neboť stěžovatel existenci podstatné újmy - jež by mohla zakládat ústavněprávní charakter dané věci - netvrdí, přičemž její možná indikace z ústavní stížnosti ani nepřímo nevyplývá. Imanentní předpoklad potenciálního kasačního zásahu Ústavní soudu proto v dané věci zjevně chybí.
Pro úplnost lze dodat, že ani nejednotnost rozhodovací praxe dvou odlišných senátů téhož soudu při projednávání obdobných právních věcí, byť ji lze v obecné rovině bezesporu označit za nežádoucí, bez dalšího protiústavnost těchto rozhodnutí nezpůsobuje.
V posuzované věci Ústavní soud z uvedených důvodů přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Pro úplnost je možno připomenout, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu