ECLI:CZ:US:2015:2.US.1105.15.1
sp. zn. II. ÚS 1105/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rastislava Sabola, zastoupeného Mgr. Karolínou Babákovou, advokátkou, se sídlem Bucharova 1314/8, 158 00 Praha 13, proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 21. 9. 2012 sp. zn. V 208-2/2012 - Nt 8051/2012, proti příkazu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2013 sp. zn. Nt 1101/2013, V 1-1/2013-BŘ, proti příkazu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Městského soudu v Praze dne 15. 5. 2013 sp. zn. V 31/2013-Nt 1195/2013, proti příkazu k prodloužení doby trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Městského soudu v Praze dne 11. 9. 2013 sp. zn. V129/2013-Nt 1294/2013, a proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 2. 2014 č. j. V 4/2014-2 - Nt 11004/2014-3, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, Městského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, Městského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2015, stěžovatel napadl v záhlaví označené příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, respektive k prodloužení doby trvání takovéhoto odposlechu a záznamu.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, resp. nahrazovat.
V případě problematiky odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu pořízeného dle §88 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, nutno z hlediska prostředků, které je třeba před případným podáním ústavní stížnosti vyčerpat, rozlišovat, zda se stěžovatel snaží zpochybnit tento odposlech a záznam (respektive jeho nařízení) pokud jde o jeho procesní použitelnost v proti němu vedeném trestním řízení, či jej chce napadnout z jiné pozice. V prvém případě může stěžovatel ústavní stížnost podat až jakožto odsouzený proti poslednímu v daném řízení vydanému rozhodnutí ve věci samé (totiž rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání). V druhém případě připadá v úvahu podání ústavní stížnosti z pozice uživatele odposlouchávané stanice ve smyslu §88 odst. 2, 8 trestního řádu, kdy je ovšem nezbytné vyčerpat opravný prostředek dle §314l a násl. trestního řádu, když trestní řád za tímto účelem zakotvuje zvláštní řízení určené právě k přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (srovnej i Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 3626).
Stěžovatel ústavní stížností nenapadá žádné rozhodnutí dovolacího soudu, které by bylo vydáno v řízení, ve kterém by byl shledán vinným nějakým trestným činem, a stejně tak ani nenapadá žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by bylo vydáno v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dle §314l a násl. trestního řádu. Zároveň ani neuvádí žádné argumenty, proč se domnívá, že by ústavní stížnost mohla být v této fázi přesto považována za přípustnou.
Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Závěrem lze nad rámec věci podotknout, že ani pokud by vyčerpání uvedených prostředků Ústavní soud nepožadoval, nemohlo by to vést k meritorní přezkoumatelnosti podané ústavní stížnosti, nýbrž tato by v takovém případě musela být odmítnuta jako podaná po lhůtě. Jestliže by totiž Ústavní soud hodnotil příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, respektive k prodloužení doby trvání takovéhoto odposlechu a záznamu, jako zásahy orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv, u kterých zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, bylo by dle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu podání ústavní stížnosti omezeno objektivní jednoletou lhůtou běžící ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
Třeba připomenout, že i když by se mohlo zdát, že posledně uvedené ustanovení zákona o Ústavním soudu se týká pouze jiných zásahů orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, není tomu tak [viz legislativní zkratku "zásah orgánu veřejné moci" zavedenou v §72 odst. 1 písm. a) téhož zákona]. Podle tohoto odstavce je třeba přitom počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti i proti těm rozhodnutím orgánů veřejné moci, která jsou vydávána v jednoinstančním řízení a proti nimž neexistuje žádný prostředek nápravy. Lhůta k podání ústavní stížnosti je konstruována v tomto případě jako dvouměsíční subjektivní lhůta, která se začne odvíjet ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nemůže však za žádných okolností překročit jednoroční objektivní lhůtu počítanou ode dne, kdy k zásahu skutečně došlo. Po uplynutí této lhůty nelze již ústavní stížnost podat, i kdyby se stěžovatel o zásahu dozvěděl až později nebo jen krátce před jejím koncem. Všechny ústavní stížností napadené příkazy přitom byly vydány více než o rok dříve, než došlo k jejímu podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. listopadu 2015
JUDr. Radovan Suchánek v. r.
soudce zpravodaj