ECLI:CZ:US:2015:2.US.1118.15.1
sp. zn. II. ÚS 1118/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti SUPRA-TRADE, spol. s r.o., sídlem Praha 1, Senovážná 2, zastoupené JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem Praha 6, Uralská 770/6, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015 č. j. 30 Cdo 2385/2014-251, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2014 č. j. 54 Co 506/2013-253 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 4. 2013 č. j. 12 C 193/2006-221, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž mělo být porušeno její základní právo zaručené ustanovením čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obvodní soud pro Prahu 2 v záhlaví označeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se na žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) domáhala zaplacení částky 3 771 000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (v předchozím řízení již byla pravomocně zamítnuta část stěžovatelčiny žaloby co do částky 5 587 424,- Kč s příslušenstvím, neboť v této části shledaly soudy obou instancí stěžovatelčin nárok za promlčený). Nalézací soud totiž dospěl k závěru, že stěžovatelka neunesla břemeno tvrzení, neboť nespecifikovala, jaký konkrétní ušlý zisk se pojí s tím kterým kalendářním rokem, pročež není možné zjistit, jaká část žalovaného práva na náhradu škody je případně promlčena. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze výše identifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a následné dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Škoda, jejíž náhrady se stěžovatelka v projednávané věci domáhala, jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Romana Vytejčka, jenž porušil ustanovení §36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, neboť zahrnul do soupisu majetku a okamžitě odvezl veškerý movitý majetek stěžovatelky, jež nebyla v daném řízení povinnou a jíž tak znemožnil jakoukoliv další obchodní činnost. Předmětný majetek (jenž byl soudním exekutorem uskladněn) byl potom zničen při povodních v srpnu 2002.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje se závěrem obecných soudů, že jí uplatněný nárok byl před podáním žaloby (částečně) promlčen, přičemž zpochybňuje určený počátek běhu subjektivní i objektivní lhůty, neboť dané určení odporuje ustáleným závěrům právní doktríny. Nadto vyjadřuje stěžovatelka nesouhlas se závěrem, že neunesla důkazní břemeno; v této souvislosti připomíná, že nalézací soud (právě z důvodu promlčení) neprovedl žádné jí navrhované důkazy. Stěžovatelka přitom zdůrazňuje, že "skutkový děj popsala dostatečně určitě a srozumitelně tak, aby byl nezaměnitelně individualizován předmět řízení." Obecné soudy proto postupem v projednávané věci porušily ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny; na podporu tohoto tvrzení stěžovatelka odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13. Zcela na závěr pak stěžovatelka ještě namítá nedůvodné průtahy v daném řízení, jež trvalo sedm let.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Aplikace ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je přitom namístě mj. za situace, kdy ústavní stížnost obsahuje pouze takové námitky, se kterými se obecné soudy v předchozím řízení již řádně vypořádaly; tak je tomu i v dané věci (srov. str. 4 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
Projednávaná ústavní stížnost obsahuje dvě skupiny námitek - za prvé námitky polemizující se správností způsobu počítání subjektivní i objektivní promlčecí lhůty a za druhé námitky brojící proti závěru, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno.
V případě námitek vztahujících se k otázce promlčení postačí připomenout, že ratio decidendi napadených rozhodnutí není založeno na promlčení uplatněného nároku; za promlčenou byla označena v předchozím řízení pouze část nárokované náhrady škody - v této části se však jedná o již dříve pravomocné a ústavní stížností nenapadené rozhodnutí obecných soudů.
Pokud jde o stěžovatelčinu polemiku s nalézacím soudem učiněného (a odvolacím soudem potvrzeného) údajného závěru, že neunesla důkazní břemeno, je namístě ve shodě s Nejvyšším soudem opětovně připomenout, že důvodem zamítnutí stěžovatelčiny žaloby (v předmětné části) byl závěr o neunesení břemene tvrzení (přes řádné poučení dle ustanovení §118a občanského soudního řádu), nikoliv břemene důkazního (srov. str. 7, 10 a 11 napadeného rozsudku obvodního soudu); irelevantní je tak i část stěžovatelčiny argumentace poukazující na neprovedení jí navrhovaných důkazů.
Případný proto není ani stěžovatelčin odkaz na závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 1430/13, jelikož tyto závěry do souzené věci nikterak nedopadají. Zatímco v případě nálezové věci tamní stěžovatel zjevně ustál břemeno tvrzení (jmenovitě tvrzením, že předmětná nemovitost by v případě absence pochybení soudního exekutora byla prodána za uváděnou cenu) a důvodem zamítnutí žaloby byl až závěr, že nebyla prokázána příčinná souvislost, v projednávané věci obecné soudy z důvodů, jimž není z ústavněprávních pozic co vytknout, dospěly k závěru, že stěžovatelka břemeno tvrzení neunesla (neboť z jí předestřených skutečností není zřejmé, jaká konkrétní škoda jí měla pochybením soudního exekutora vzniknout). Jinými slovy, zatímco v nálezové věci stěžovatel unesl břemeno tvrzení, ovšem neunesl dle obecných soudů břemeno důkazní (kterýžto závěr nicméně shledal Ústavní soud ústavně nekonformním), ve věci stěžovatelky nebyla otázka důkazního břemene vůbec "ve hře", neboť obecné soudy zamítly její žalobu (již) pro neunesení břemene tvrzení. Stěžovatelkou dovolávané závěry vyslovené Ústavním soudem v odkazovaném nálezu proto nejsou do posuzované věci (bez dalšího) jakkoli přenositelné.
Pro úplnost se dodává, že samotná délka (pravomocně ukončeného) řízení nezakládá protiústavnost napadených rozhodnutí; právo na náhradu škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb. tím ovšem dotčeno není.
V posuzované věci Ústavní soud z uvedených důvodů přikročil k aplikaci ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu