ECLI:CZ:US:2015:2.US.121.15.1
sp. zn. II. ÚS 121/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti společnosti Styrotrade, a. s., sídlem Čakovičky 99, zastoupené Mgr. Pavlem Bobkem, advokátem se sídlem Praha 6, Muchova 9/223, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2014 č. j. 97 Co 484/2014-96, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 11. 2014 č. j. 97 Co 484/2014-99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti shora označenému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť jím měla být porušena její základní práva zaručená ustanoveními čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod; současně tím mělo dojít k porušení ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 4, čl. 4, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 24. 3. 2014 č. j. 17 C 20/2012-68 plně vyhověl žalobě stěžovatelky, jíž se na žalované (Hermés spol. s r.o.) domáhala zaplacení zákonných úroků z prodlení a smluvní pokuty v souvislosti s pozdně uhrazenými kupními cenami v souhrnné výši 21 036,56 Kč s příslušenstvím. K odvolání žalované Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 4 866,67 Kč a současně žalobu co do částky 16 169,89 Kč s příslušenstvím zamítl.
Městský soud zamítl stěžovatelčinu žalobu v části týkající se jí požadovaného zaplacení smluvní pokuty (s příslušenstvím), neboť dospěl k závěru, že předmětná smluvní pokuta nebyla ujednána v zákonem požadované formě, pročež je absolutně neplatná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ujednání o smluvní pokutě je obsaženo v jejích všeobecných obchodních podmínkách, jež - v rozporu se závěrem odvolacího soudu - zahrnují všechny podstatné náležitosti kupní smlouvy, přičemž připomíná, že dané všeobecné obchodní podmínky byly žalovanou signovány, a tedy s nimi byla prokazatelně seznámena (ve smyslu závěrů rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 17 Co 15/2004 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 330/2012). Smluvní pokuta tedy zjevně byla ujednána v písemné formě. Dovozuje-li potom odvolací soud neplatnost ujednání o smluvní pokutě mj. i z toho, že na všeobecných obchodních podmínkách chybí podpis osoby oprávněné jednat jménem stěžovatelky, stěžovatelka namítá, že odvolací soud zjevně nepřihlédl k ustanovení §273 obchodního zákoníku (zejména pak k jeho třetímu odstavci), k ustanovení §269 ve spojení s §266 obchodního zákoníku a §40 odst. 4 občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Právní závěr městského soudu proto považuje stěžovatelka za nepřípustně formalistický a v této souvislosti odkazuje na řadu nálezů Ústavního soudu (ve věcech sp. zn. I. ÚS 546/03, II. ÚS 691/04, IV. ÚS 1783/11 a I. ÚS 170/11), obsahujících imperativ přednosti výkladu zakládajícího platnost právního jednání před výkladem zakládajícím jeho neplatnost. Nadto stěžovatelka poukazuje na délku řízení a rovněž na skutečnost, že napadený rozsudek městského soudu odporuje rozhodnutím jiných senátů téhož soudu v obdobných věcech.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musel vzít v prvé řadě v potaz skutečnost, že v projednávané věci nebylo přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu (jehož vyčerpání by jinak bylo nutným předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti), neboť předmět řízení nepřekračuje zákonem stanovenou mez. Z ústavní stížnosti přitom nikterak nevyplývá, proč by spor, o němž ex lege nemůže meritorně rozhodovat Nejvyšší soud, a jejž sama stěžovatelka (na str. 5 ústavní stížnosti) označuje za "zcela bagatelní", měl věcně posuzovat Ústavní soud. Jinými slovy, jestliže v řízení o ústavní stížnosti obecně nepředstavuje věcná správnost relevantní kritérium její důvodnosti (viz výše), muselo by v daném procesním kontextu (nedostupnost dovolání) pochybení odvolacího soudu dosahovat povahy zjevného excesu, a současně by důsledky tohoto pochybení musely vskutku intenzivně zasahovat do majetkové sféry stěžovatelky; nic z toho však stěžovatelka, toliko polemizující se správností právních závěrů městského soudu, v ústavní stížnosti ani netvrdí (ba právě naopak sama označuje předmět sporu za nevýznamný).
Pouze nad rozhodný rámec je proto možno uvést následující. Odvolací soud dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat dodržení zákonem vyžadované písemné formy v případě ujednání o smluvní pokutě, neboť jí předložené všeobecné obchodní podmínky je třeba hodnotit jako tzv. rámcovou smlouvu, ze které smluvním stranám žádná práva a povinnosti (bez dalšího) nevyplývají (tento závěr městského soudu je přitom v souladu s příslušnou judikaturou Nejvyššího soudu - viz např. rozsudek ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1888/2007). Tvrzení stěžovatelky, že inkriminované všeobecné obchodní podmínky veškeré podstatné náležitosti kupní (realizační) smlouvy obsahují, přitom zjevně nelze přisvědčit; stěžovatelka totiž patrně přehlíží, že (např.) jí odkazované ujednání čl. 4.1 nesplňuje požadavek konkrétnosti, neboť je zcela obecné (týká se jakéhokoli prodávaného/dodávaného zboží). Za této situace tak stěžovatelkou předložené odkazy na nejrůznější judikáty obecných soudů i Ústavního soudu nejsou případné, neboť vycházejí z odlišných hmotněprávních okolností, než posuzovaná věc. Jinými slovy, městský soud se důvodně nepřiklonil k intepretaci vedoucí k závěru o platnosti ujednání o smluvní pokutě, neboť se mu taková možnost (na základě provedených důkazů) vůbec nenabízela.
Pro úplnost se sluší dodat, že stěžovatelkou vytýkaná délka řízení sama o sobě protiústavnost napadeného rozhodnutí nezakládá. Totéž pak lze konstatovat rovněž ve vztahu k námitce stěžovatelky, že jiné senáty městského soudu rozhodují v obdobných věcech odlišně, neboť sjednocování judikatury obecných soudů není úkolem Ústavního soudu, nýbrž soudu Nejvyššího (srov. ustanovení §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, resp. ustanovení §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), jenž ovšem v dané věci neměl příležitost se tohoto úkolu zhostit.
Lze tak uzavřít, že právní závěr odvolacího soudu, že v dané věci nebyl naplněn požadavek písemné formy, je přesvědčivým (přezkoumatelným) způsobem v napadeném rozsudku odůvodněn, pročež není dán důvod kasačního zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecného soudu.
Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Z podstaty věci pak musel být současně odmítnut - svojí povahou akcesorický - stěžovatelčin návrh na přiznání náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu