ECLI:CZ:US:2015:2.US.1220.15.1
sp. zn. II. ÚS 1220/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Paslera, zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem Plzeň, nám. Republiky 28, proti usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 2. 2015, č. j. 225 EXE 5017/2012-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 4. 2015, která byla doplněna podáním stěžovatele, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 27. 4. 2015, a která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zákaz libovůle dle čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Ze spisu vedeného Okresním soudem Praha - západ pod sp. zn. 225 EXE 5017/2012 a spisu vedeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 144 EX 19617/11, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 19. 1. 2012, č. j. 225 EXE 5017/2012-11, byla k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 119.567,63 Kč s příslušenstvím a pro náklady předcházejícího řízení nařízena exekuce na majetek stěžovatele, jejímž provedením byl pověřen JUDr. Miloslav Zwiefelhofer, soudní exekutor, Exekutorský úřad Praha 3. Toto usnesení bylo spolu s výzvou ke splnění vymáhané povinnosti ve smyslu §46 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád"), ze dne 2. 2. 2012, č. j. 144 EX 19617/11-23, doručeno stěžovateli dne 2. 3. 2012 a nabylo právní moci dne 20. 3. 2012.
4. Dne 13. 8. 2012 obdržel soudní exekutor sdělení od oprávněného, že tento se se stěžovatelem dne 14. 6. 2012 dohodl na splácení jeho dluhu v měsíčních splátkách ve výši 6.500,- Kč. O této skutečnosti byl stěžovatel informován dopisem soudního exekutora ze dne 14. 8. 2012, v jehož rámci bylo stěžovateli dále sděleno, že v případě nedodržení dohodnutých měsíčních splátek bude nadále pokračováno v exekuci na jeho majetek.
5. Dne 24. 3. 2014 byl soudním exekutorem vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce, č. j. 144 EX 19617/11-87, jímž byla stěžovateli uložena povinnost uhradit náklady exekuce ve výši 41.660,30 Kč a povinnost uhradit náklady oprávněného vzniklé v souvislosti s vedením exekuce ve výši 9.897,80 Kč.
6. Příkaz k úhradě nákladů exekuce napadl stěžovatel včasnými námitkami, které však byly usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 2. 2015, č. j. 225 EXE 5017/2012-90, zamítnuty, neboť exekuční soud dospěl k závěru, že náklady soudního exekutora a náklady oprávněného byly v rámci předmětného příkazu vyčísleny správně a v souladu s příslušnými právními předpisy.
III.
7. Posledně uvedené rozhodnutí stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní exekučnímu soudu vytkl, že tento se vůbec nezabýval jím vznesenými námitkami proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a své rozhodnutí o nich řádně neodůvodnil. Exekuční soud se dle názoru stěžovatele zejména nevypořádal s okolnostmi vedení exekuce, kdy oprávněný v exekučním řízení povolil stěžovateli úhradu jeho závazků v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 6.500,- Kč, které stěžovatel hradil přímo k rukám oprávněného. Tuto skutečnost vzal soudní exekutor na vědomí, když v exekučním řízení nebyly za doby splácení prováděny žádné úkony. Přestože byla předmětná pohledávka stěžovatelem uhrazena na základě výše popsaného dobrovolného plnění, přiznal si soudní exekutor odměnu za provedení exekuce ve výši 30.930,- Kč bez DPH. Exekuční soud však k této skutečnosti nepřihlédl a příkaz k úhradě nákladů exekuce pouze mechanicky potvrdil, aniž by se zabýval účelností vynaložených nákladů a postojem účastníků exekučního řízení k věci. Ve vztahu k náhradě nákladů oprávněného vzniklých v souvislosti s vedením exekučního řízení stěžovatel uvedl, že ani tyto nepovažuje za náklady účelně vynaložené, protože návrh na nařízení exekuce, který představuje podání formulářového typu, mohl být oprávněným (Komerční bankou, a.s.) podán v rámci jeho běžné činnosti prostřednictvím jeho zaměstnanců namísto prostřednictvím advokáta. Ani s touto skutečností se však ani soudní exekutor, ani exekuční soud nikterak nevypořádali.
IV.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i spisu vedeného Okresním soudem Praha - západ pod sp. zn. 225 EXE 5017/2012 a spisu vedeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 144 EX 19617/11, které si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatele s výší nákladů exekuce a nákladů oprávněného vzniklých v souvislosti s vedením exekuce na majetek stěžovatele, které byly vyčísleny v příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaném JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha 3, dne 24. 3. 2014, č. j. 144 EX 19617/11-87, a jejichž výše byla následně potvrzena usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 2. 2015, č. j. 225 EXE 5017/2012-90, který zamítl námitky stěžovatele proti předmětnému příkazu. Stěžovatel pak prostřednictvím své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že tyto náklady byly stanoveny v "plné výši", tedy bez zohlednění skutečnosti, že stěžovatel plnil vymáhanou povinnost dobrovolně ve formě pravidelných měsíčních splátek přímo k rukám oprávněného a že soudní exekutor po dobu splácení nečinil ve věci žádné kroky směřující k nucenému vymožení předmětné povinnosti, což stěžovatel považuje za nespravedlivé, přičemž se v obecné rovině dovolává právních závěrů vyslovených Ústavním soudem v obdobných věcech.
10. S přihlédnutím k právě uvedenému považuje Ústavní soud za nutné nejprve stručně připomenout svou judikaturu, vztahující se k otázce stanovení výše nákladů exekuce, zejména pak odměny soudního exekutora za její provedení. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi ve vztahu k otázce zohlednění "dobrovolnosti" plnění vymáhané povinnosti ze strany povinného při stanovení výše nákladů exekuce a odměny soudního exekutora zabýval dvěma (základními) situacemi. V prvé řadě jde o případy, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, a to ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tak, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Zde Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [viz nálezy ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125), ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1061/10 (N 164/58 SbNU 409)]. Druhá skupina rozhodnutí se pak vztahuje k případům, kdy povinný plnil až po nařízení exekuce, avšak před jejím "nuceným provedením", a kdy toto plnění vykazuje určité znaky "dobrovolnosti" (nejnovější např. nález sp. zn. I. ÚS 2469/12 z 10. 12. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz). V tomto bodě Ústavní soud vyvodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, a to na základě ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., v tehdy platném znění, interpretovaného ústavně konformním způsobem [viz nález ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 1994/09 (N 44/56 SbNU 495)], k čemuž možno dodat, že se tento právní názor odrazil v novelizaci citovaného ustanovení (podle současné úpravy existuje možnost snížení odměny soudního exekutora v případě, že povinný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti splní vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného).
11. O žádný z výše uvedených případů se však v nyní souzené věci nejedná, neboť vymáhaná pohledávka nebyla stěžovatelem uhrazena mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se stěžovatel o exekuci dozvěděl, přičemž uhrazena nebyla (s výjimkou splátky ve výši 6.500,- Kč zaplacené stěžovatelem v březnu 2012) ani následně ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění, což by bylo možno "ocenit" postupem dle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, v tehdy účinném znění (dále jen "exekuční tarif"), tedy sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %. Žádnou z právě uvedených skutečností stěžovatel ostatně ve své ústavní stížnosti ani netvrdil.
12. Podle §5 odst. 1 exekučního tarifu platí, že není-li stanoveno jinak, je základem pro určení odměny za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění nezahrnujícího náklady exekuce a náklady oprávněného.
13. Podle §46 odst. 4 věty třetí exekučního řádu, ve znění zákona č. 396/2012 Sb., se za vymožené plnění považuje plnění získané provedením exekuce některým ze způsobů podle §59 odst. 1, provedením exekuce podle odstavce 6 nebo hrazené na vymáhanou povinnost od uplynutí lhůty podle odstavce 6 a vydání exekučního příkazu do provedení exekuce podle tohoto exekučního příkazu.
14. Z právě uvedených ustanovení tedy vyplývá, že za soudním exekutorem vymožené plnění je třeba považovat i částku zaplacenou povinným na vymáhanou povinnost kdykoliv po uplynutí lhůty stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti (srov. Kasíková, M. a kol., Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 292), a to bez ohledu na to, zda povinným bylo plněno k rukám soudního exekutora či přímo oprávněnému (§46 odst. 4 věta první exekučního řádu). S přihlédnutím k právě uvedenému tak soudní exekutor, který při stanovení výše své odměny považoval za její základ i částky "dobrovolně" uhrazené stěžovatelem v průběhu exekučního řízení, nepochybil, neboť postupoval v souladu s tehdy účinnými právními předpisy.
15. Jde-li pak o stěžovatelem namítanou "dobrovolnost" jeho plnění, pak Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel začal činit kroky směřující k dohodě s oprávněným o možnosti úhrady vymáhaného dluhu ve splátkách až ve dnech 23. a 24. 2. 2012, což stěžovatel sám doložil příslušnou korespondencí se zaměstnanci oprávněného, tj. až v době, kdy věděl o vydání usnesení o nařízení exekuce na jeho majetek, když o jeho vydání stěžovatel věděl již před jeho doručením, tj. před 2. 3. 2013. Tato skutečnost se podává ze spisu exekučního soudu, do něhož bylo nahlíženo právní zástupkyní stěžovatele již dne 7. 2. 2012, přičemž následujícího dne stěžovatel učinil návrh na zastavení a odklad předmětné exekuce. S přihlédnutím k právě uvedenému tak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by stěžovatelem bylo plněno dobrovolně a nikoli pod tíhou nařízené exekuce.
16. Ústavní soud pak s přihlédnutím k obsahu spisu vedeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 144 EX 19617/11, nemohl učinit ani závěr, že by soudním exekutorem stanovená odměna za provedení exekuce představovala "bezpracný zisk soudního exekutora", jak uváděl stěžovatel. Je sice pravdou, že soudní exekutor ode dne 13. 8. 2012, kdy obdržel od oprávněného zprávu o tom, že se tento se stěžovatelem dohodl na úhradě dluhu v pravidelných měsíčních splátkách, nečil žádné kroky směřující k přímému vynucení splnění vymáhané povinnosti, Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že tyto kroky byly soudním exekutorem učiněny již dříve, kdy tento činil řadu kroků směřujících ke zjištění postižitelného majetku stěžovatele, přičemž za účelem vymožení předmětné pohledávky byl vydán též exekuční příkaz, na jehož základě bylo zřízeno exekutorské zástavní právo na nemovitosti ve vlastnictví manželky stěžovatele. S přihlédnutím k uvedenému tak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by stanovená výše nákladů exekuce a odměny soudního exekutora nezohledňovala složitost prováděné exekuce.
17. Námitkou, že se soudní exekutor ani exekuční soud při svém rozhodování o nákladech oprávněného vzniklých v souvislosti s vedením exekuce nezabývali tím, že návrh na nařízení exekuce mohl být podán v rámci běžné činnosti oprávněného jeho vlastními zaměstnanci namísto prostřednictvím zvoleného advokáta a náklady představující odměnu tohoto advokáta tedy nelze považovat za náklady účelně vynaložené, se pak Ústavní soud nemohl zabývat, neboť stěžovatel tuto námitku v předchozím řízení vůbec nevznesl. Z hlediska zásady subsidiarity ústavní stížnosti se proto touto námitkou nemohl zabývat ani Ústavní soud (shodně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 368/12 ze dne 10. 7. 2013).
18. Jde-li konečně o námitku, že exekuční soud své rozhodnutí, jímž zamítl námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, řádně neodůvodnil, když nereagoval na jednotlivé námitky stěžovatele, pak Ústavní soud uvádí, že toto odůvodnění považuje - i přes jeho značnou stručnost - za dostatečné, byť i on má za to, že exekuční soud mohl své rozhodnutí odůvodnit podrobněji, tedy nikoli pouze odkazem na příslušná ustanovení příslušných právních předpisů a konstatováním, že "po zhodnocení všech výše vyčíslených nákladů exekutora a nákladů oprávněného, tedy celkových nákladů exekuce, dospěl soud k závěru, že námitky uvedené ve vyjádření povinného nejsou důvodné, neboť posoudil částky vyčíslené v příkazu k úhradě nákladů exekuce jako správné". I přes právě naznačenou "lakoničnost" odůvodnění exekučního soudu však Ústavní soud neshledal, že by ve věci byl dán důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla.
V.
19. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu
IV.
8. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadeného rozhodnutí, jakož i spisu vedeného Okresním soudem Praha - západ pod sp. zn. 225 EXE 5017/2012 a spisu vedeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 144 EX 19617/11, které si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Podstatou nyní posuzované ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatele s výší nákladů exekuce a nákladů oprávněného vzniklých v souvislosti s vedením exekuce na majetek stěžovatele, které byly vyčísleny v příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaném JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha 3, dne 24. 3. 2014, č. j. 144 EX 19617/11-87, a jejichž výše byla následně potvrzena usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 2. 2015, č. j. 225 EXE 5017/2012-90, který zamítl námitky stěžovatele proti předmětnému příkazu. Stěžovatel pak prostřednictvím své ústavní stížnosti brojí proti tomu, že tyto náklady byly stanoveny v "plné výši", tedy bez zohlednění skutečnosti, že stěžovatel plnil vymáhanou povinnost dobrovolně ve formě pravidelných měsíčních splátek přímo k rukám oprávněného a že soudní exekutor po dobu splácení nečinil ve věci žádné kroky směřující k nucenému vymožení předmětné povinnosti, což stěžovatel považuje za nespravedlivé, přičemž se v obecné rovině dovolává právních závěrů vyslovených Ústavním soudem v obdobných věcech.
10. S přihlédnutím k právě uvedenému považuje Ústavní soud za nutné nejprve stručně připomenout svou judikaturu, vztahující se k otázce stanovení výše nákladů exekuce, zejména pak odměny soudního exekutora za její provedení. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi ve vztahu k otázce zohlednění "dobrovolnosti" plnění vymáhané povinnosti ze strany povinného při stanovení výše nákladů exekuce a odměny soudního exekutora zabýval dvěma (základními) situacemi. V prvé řadě jde o případy, kdy povinný plnil dobrovolně mimo rámec exekučního řízení, a to ještě předtím, než se o exekuci dozvěděl tak, že mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce. Zde Ústavní soud zaujal názor, že pokud nemohl soudní exekutor již nic vymoci, je základem pro určení jeho odměny částka nulová [viz nálezy ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1540/08 (N 171/54 SbNU 175), ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. I. ÚS 2930/09 (N 13/56 SbNU 125), ze dne 17. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1061/10 (N 164/58 SbNU 409)]. Druhá skupina rozhodnutí se pak vztahuje k případům, kdy povinný plnil až po nařízení exekuce, avšak před jejím "nuceným provedením", a kdy toto plnění vykazuje určité znaky "dobrovolnosti" (nejnovější např. nález sp. zn. I. ÚS 2469/12 z 10. 12. 2013, dostupný na http://nalus.usoud.cz). V tomto bodě Ústavní soud vyvodil, že poskytnutí plnění povinným po nařízení exekuce ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění je třeba "ocenit" sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %, a to na základě ustanovení §11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., v tehdy platném znění, interpretovaného ústavně konformním způsobem [viz nález ze dne 9. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 1994/09 (N 44/56 SbNU 495)], k čemuž možno dodat, že se tento právní názor odrazil v novelizaci citovaného ustanovení (podle současné úpravy existuje možnost snížení odměny soudního exekutora v případě, že povinný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti splní vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného).
11. O žádný z výše uvedených případů se však v nyní souzené věci nejedná, neboť vymáhaná pohledávka nebyla stěžovatelem uhrazena mimo rámec exekučního řízení, tj. ještě předtím, než se stěžovatel o exekuci dozvěděl, přičemž uhrazena nebyla (s výjimkou splátky ve výši 6.500,- Kč zaplacené stěžovatelem v březnu 2012) ani následně ve lhůtě stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému plnění, což by bylo možno "ocenit" postupem dle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, v tehdy účinném znění (dále jen "exekuční tarif"), tedy sníženou sazbou odměny exekutora ve výši 50 %. Žádnou z právě uvedených skutečností stěžovatel ostatně ve své ústavní stížnosti ani netvrdil.
12. Podle §5 odst. 1 exekučního tarifu platí, že není-li stanoveno jinak, je základem pro určení odměny za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění nezahrnujícího náklady exekuce a náklady oprávněného.
13. Podle §46 odst. 4 věty třetí exekučního řádu, ve znění zákona č. 396/2012 Sb., se za vymožené plnění považuje plnění získané provedením exekuce některým ze způsobů podle §59 odst. 1, provedením exekuce podle odstavce 6 nebo hrazené na vymáhanou povinnost od uplynutí lhůty podle odstavce 6 a vydání exekučního příkazu do provedení exekuce podle tohoto exekučního příkazu.
14. Z právě uvedených ustanovení tedy vyplývá, že za soudním exekutorem vymožené plnění je třeba považovat i částku zaplacenou povinným na vymáhanou povinnost kdykoliv po uplynutí lhůty stanovené soudním exekutorem ve výzvě k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti (srov. Kasíková, M. a kol., Exekuční řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 292), a to bez ohledu na to, zda povinným bylo plněno k rukám soudního exekutora či přímo oprávněnému (§46 odst. 4 věta první exekučního řádu). S přihlédnutím k právě uvedenému tak soudní exekutor, který při stanovení výše své odměny považoval za její základ i částky "dobrovolně" uhrazené stěžovatelem v průběhu exekučního řízení, nepochybil, neboť postupoval v souladu s tehdy účinnými právními předpisy.
15. Jde-li pak o stěžovatelem namítanou "dobrovolnost" jeho plnění, pak Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatel začal činit kroky směřující k dohodě s oprávněným o možnosti úhrady vymáhaného dluhu ve splátkách až ve dnech 23. a 24. 2. 2012, což stěžovatel sám doložil příslušnou korespondencí se zaměstnanci oprávněného, tj. až v době, kdy věděl o vydání usnesení o nařízení exekuce na jeho majetek, když o jeho vydání stěžovatel věděl již před jeho doručením, tj. před 2. 3. 2013. Tato skutečnost se podává ze spisu exekučního soudu, do něhož bylo nahlíženo právní zástupkyní stěžovatele již dne 7. 2. 2012, přičemž následujícího dne stěžovatel učinil návrh na zastavení a odklad předmětné exekuce. S přihlédnutím k právě uvedenému tak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by stěžovatelem bylo plněno dobrovolně a nikoli pod tíhou nařízené exekuce.
16. Ústavní soud pak s přihlédnutím k obsahu spisu vedeného JUDr. Miloslavem Zwiefelhoferem, soudním exekutorem, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 144 EX 19617/11, nemohl učinit ani závěr, že by soudním exekutorem stanovená odměna za provedení exekuce představovala "bezpracný zisk soudního exekutora", jak uváděl stěžovatel. Je sice pravdou, že soudní exekutor ode dne 13. 8. 2012, kdy obdržel od oprávněného zprávu o tom, že se tento se stěžovatelem dohodl na úhradě dluhu v pravidelných měsíčních splátkách, nečil žádné kroky směřující k přímému vynucení splnění vymáhané povinnosti, Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že tyto kroky byly soudním exekutorem učiněny již dříve, kdy tento činil řadu kroků směřujících ke zjištění postižitelného majetku stěžovatele, přičemž za účelem vymožení předmětné pohledávky byl vydán též exekuční příkaz, na jehož základě bylo zřízeno exekutorské zástavní právo na nemovitosti ve vlastnictví manželky stěžovatele. S přihlédnutím k uvedenému tak Ústavní soud nemohl uzavřít, že by stanovená výše nákladů exekuce a odměny soudního exekutora nezohledňovala složitost prováděné exekuce.
17. Námitkou, že se soudní exekutor ani exekuční soud při svém rozhodování o nákladech oprávněného vzniklých v souvislosti s vedením exekuce nezabývali tím, že návrh na nařízení exekuce mohl být podán v rámci běžné činnosti oprávněného jeho vlastními zaměstnanci namísto prostřednictvím zvoleného advokáta a náklady představující odměnu tohoto advokáta tedy nelze považovat za náklady účelně vynaložené, se pak Ústavní soud nemohl zabývat, neboť stěžovatel tuto námitku v předchozím řízení vůbec nevznesl. Z hlediska zásady subsidiarity ústavní stížnosti se proto touto námitkou nemohl zabývat ani Ústavní soud (shodně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 368/12 ze dne 10. 7. 2013).
18. Jde-li konečně o námitku, že exekuční soud své rozhodnutí, jímž zamítl námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, řádně neodůvodnil, když nereagoval na jednotlivé námitky stěžovatele, pak Ústavní soud uvádí, že toto odůvodnění považuje - i přes jeho značnou stručnost - za dostatečné, byť i on má za to, že exekuční soud mohl své rozhodnutí odůvodnit podrobněji, tedy nikoli pouze odkazem na příslušná ustanovení příslušných právních předpisů a konstatováním, že "po zhodnocení všech výše vyčíslených nákladů exekutora a nákladů oprávněného, tedy celkových nákladů exekuce, dospěl soud k závěru, že námitky uvedené ve vyjádření povinného nejsou důvodné, neboť posoudil částky vyčíslené v příkazu k úhradě nákladů exekuce jako správné". I přes právě naznačenou "lakoničnost" odůvodnění exekučního soudu však Ústavní soud neshledal, že by ve věci byl dán důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že ústavně zaručená práva stěžovatele porušena nebyla.
V.
19. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu