ECLI:CZ:US:2015:2.US.1243.15.1
sp. zn. II. ÚS 1243/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 9. 2012, č. j. 15 C 112/2012-30, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2013, č. j. 51 Co 2/2013-62, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 11. 2014, č. j. 51 Co 2/2013-85, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 5148/2014-92, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti jako žalované zaplacení částky ve výši 376.000 Kč s příslušenstvím, která měla představovat zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, jež byla způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 29/2002. Obvodní soud žalobu stěžovatele zamítl, kdy sice uznal, že v jeho věci došlo k průtahům a stěžovatel tak má nárok na přiměřené zadostiučinění, avšak za adekvátní zadostiučinění považoval částku 84.000 Kč, která již byla stěžovatelovi vyplacena (30.000 Kč bylo stěžovatelovi přiznáno již dne 9. 1. 2008 ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 340/2006, 54.000 Kč pak přiznala žalovaná stěžovateli v rámci mimosoudního vyrovnání bezprostředně před podáním žaloby). Toto rozhodnutí potvrdil městský soud, který rovněž uznal průtahy v řízení, zároveň však souhlasil se snížením základní přiznané částky o 40 % z důvodu právní a skutkové složitosti případu a na základě kritéria více instancí. Dovolání stěžovatele pak Nejvyšší soud neshledal přípustným.
3. Uvedená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a nerespektovala ani čl. 4 odst. 4 Listiny. Dle názoru stěžovatele obecné soudy zcela pominuly právně významnou otázku, že sloučené průtahové řízení 12 Cm 29/2002 je jediným řízením až od roku 2005, kdežto v letech 2002 až 2005 se jednalo o čtyři incidenční řízení. V této souvislosti stěžovatel napadá výši celkové částky přiznaného zadostiučinění, která prý měla být s ohledem na původní počet řízení vynásobena čtyřmi, a upozorňuje též na skutečnost, že základní roční výše odškodnění je naprosto neakceptovatelná. Stěžovatel namítá, že jeho věc měla být posouzena jako věc zvýšeného významu (především s ohledem na částku, která byla a je předmětem dotčených incidenčních sporů), jenž by měl být vyjádřen roční základní částkou 30.000 Kč (namísto 15.000 Kč). V neposlední řadě stěžovatel uvádí, že při posuzování věci bylo zcela pominuto kritérium postupu orgánů veřejné moci, které také odůvodňovalo zvýšení základní roční částky o 100 %, neboť dotčený postup se vyznačoval naprosto neakceptovatelnými průtahy a chybami. Za porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel pokládá též postup Nejvyššího soudu, který jeho případ meritorně neprojednal, nýbrž dovolání odmítl jako nepřípustné.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel napadá výši přiznaného zadostiučinění dle ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), způsobené nedůvodnou délkou soudního řízení. Jak však Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, s ohledem na jeho výše definované postavení mu přísluší toliko posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily (viz též případy stěžovatele týkající se totožné materie projednané před zdejším soudem kupříkladu pod sp. zn. I. ÚS 59/15, I. ÚS 573/15, I. ÚS 805/15). Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu zmíněných zákonných kritérií Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", tedy zcela se vymykající smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž teprve mohl být postup soudu shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny. Ústavní úrovně však není způsobilý dosáhnout "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
7. Výše zmíněná excesivní pochybení obecných soudů však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal. Naopak je třeba konstatovat, že městský soud stejně jako soud prvního stupně podrobně a přesvědčivě vysvětlil, jak ke svému závěru o dostatečnosti stěžovateli poskytnutého zadostiučinění dospěl, když se vypořádal též s výší roční základní částky, včetně jejího snížení odůvodněného složitostí případu, rozhodováním ve více instancích a mj. též procesní (ne)aktivitou stěžovatele. Závěry obecných soudů (ať již soudu prvního stupně, soudu odvolacího, i dovolacího) jsou tedy řádně a logicky odůvodněny s ohledem k individuálním okolnostem případu, nelze je považovat za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a neodporují ani stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, jak stěžovatel namítá, a Ústavní soud v nich proto neshledal porušení stěžovatelových základních práv. Soudy pak nepochybily ani v postupu, kdy původní průtahové řízení posuzovaly pouze jako jedno řízení a kdy Ústavní soud připomíná, že se zabývaly průběhem soudního řízení až od srpna 2008 z toho důvodu, jelikož předchozí průtahy již byly posuzovány obvodním soudem pod sp. zn. 19 C 340/2006.
8. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvádí,
že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, a to např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, kdy Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Jestliže tedy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení učiněných závěrů.
9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
10. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu