ECLI:CZ:US:2015:2.US.1284.14.1
sp. zn. II. ÚS 1284/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Veselého, zastoupeného JUDr. Vencislavem Sabotinovem, advokátem AK se sídlem Mrázova 9, 412 01 Litoměřice, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 26. února 2014 č. j. ZT 310/2013-54, za účasti Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. dubna 2014, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního orgánu Krajského ředitelství Policie Ústeckého kraje, územní odbor služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "SKPV") v Litoměřicích, 2. oddělení obecné kriminality, ze dne 3. června 2013 č. j. KRPU-101305-23/TČ-2013-040672, usnesením policejního orgánu Krajského ředitelství Policie Ústeckého kraje, územní odbor SKPV v Litoměřicích, 2. oddělení obecné kriminality, ze dne 12. srpna 2013 č. j. KRPU-101305-47/TČ-2013-040672 a usnesením policejního orgánu Krajského ředitelství Policie Ústeckého kraje, územní odbor SKPV v Litoměřicích, 2. oddělení obecné kriminality, ze dne 9. ledna 2014 č. j. KRPU-101305-79/TČ-2013-040672, bylo podle §160 odst. l zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, resp. §160 odst. 1 odst. 5 trestního řádu, zahájeno trestní stíhání obviněného Jiřího Veselého (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") pro trestný čin zpronevěry dle §206 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a pro trestný čin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku.
Tato usnesení o zahájení trestního stíhání byla obviněnému doručena dne 3. června 2013, resp. 12. srpna 2013, resp. 9. ledna 2014. Proti žádnému z usnesení obviněný v zákonem stanovené třídenní lhůtě stížností nebrojil (v prvním případě), resp. práva stížnosti se vzdal (ve druhém a třetím případě). Všechna usnesení tedy již nabyla právní moci, a to ještě předtím, než byl ve věci dán důvod tzv. nutné obhajoby dle §36 odst. 1 písm. a) trestního řádu, tedy z důvodu, že obviněný byl usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem vzat do vazby. Poté, co byl obviněnému z výše uvedeného důvodu ustanoven obhájce JUDr. Vencislav Sabotinov, advokát se sídlem v Litoměřicích, byla předmětná usnesení o zahájení trestního stíhání ze strany policejního orgánu doručena rovněž tomuto obhájci, a to dne 18. února 2014. Jeho prostřednictvím pak obviněný dne 21. února 2014 podal stížnost proti všem třem výše uvedeným usnesením policejního orgánu.
Usnesením Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích ze dne 26. února 2014 č. j. ZT 310/2013-54 byla podle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu, zamítnuta stížnost obviněného Jiřího Veselého proti shora uvedeným usnesením policejního orgánu, neboť byla podána opožděně, resp. osobou, která se jí výslovně vzdala.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že okresní státní zastupitelství podanou stížnost zamítlo, neboť byla podána opožděně, resp. osobou, která se jí výslovně vzdala. Stěžovatel je však toho názoru, že stížnost byla podána včas, resp. osobou oprávněnou, neboť důvody nutné obhajoby vznikly již v době zahájení trestního stíhání, a to s ohledem na jeho duševní a psychický stav. Tuto skutečnost stěžovatel uvedl v podané stížnosti, kde poukazoval na svůj úraz. Stěžovatel uvádí, že od doby předmětného úrazu trpí psychickými problémy, které měly vliv na celkové vnímání reality, resp. na chování stěžovatele ve vztahu k trestné činnosti, která je mu kladena za vinu. Je tedy velmi pravděpodobné, že stěžovatel dostatečně nechápal smysl prováděných úkonů a není jednoznačné, zda pouze neopakoval to, co mu bylo předestřeno ze strany Policie České republiky. Okresní státní zastupitelství se vůbec nezabývalo tím, zda nebyly dány důvody nutné obhajoby od počátku zahájení trestního stíhání. Tím bylo porušeno právo stěžovatele se náležitě hájit, jako jedno ze základních práv zaručených v čl. 6 odst. 3 Úmluvy a také čl. 40 odst. 3 Listiny. Tomuto právu však musí přitom být dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 188/2004 (N 28/36 SbNU 329, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) dán průchod ve všech fázích trestního řízení a bez ohledu na to, zda je uplatňuje osoba prvotrestaná či recidivista, a bez ohledu na to, zda svědčí osobě s intelektuálními a dalšími duševními schopnostmi průměrnými či nadprůměrnými, nebo naopak osobě, u níž jsou tyto schopnosti sníženy. Dokonce právě při jejich snížení musí být právo na obhajobu posíleno, neboť jen touto posilou lze dosáhnout toho, že se trestně stíhané osobě schopné jen omezeně chápat smysl trestního řízení dostane srovnatelně spravedlivého procesu v porovnání s osobami, které žádným defektem duševních schopností netrpí. Skutečnost, že psychický a duševní stav stěžovatele není dobrý, prokazuje opatření Policie České republiky, SKPV, územní odbor Ústí nad Labem, sp. zn. KRPU-14652-66/TČ- 2014-041072-FA, na základě kterého byl v rámci jiné kauzy (ve které je stěžovatel stíhán za podobnou trestnou činnost) přibrán znalec MUDr. David Filipovský k podání znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Stěžovatel je proto přesvědčen, že okresní státní zastupitelství jako dozorující orgán se nevypořádalo s jeho tvrzením v rámci stížnosti, že důvody nutné obhajoby byly dány od počátku zahájení trestního stíhání a tudíž podaná stížnost nemohla být zamítnuta jako opožděná, naopak okresní stání zastupitelství o této mělo meritorně rozhodnout.
Stěžovatel uzavírá, že u něj byl dán důvod nutné obhajoby již v okamžiku zahájení trestního stíhání. Bylo tedy na okresním státním zastupitelství, aby tuto skutečnost ověřilo v rámci znaleckého zkoumání stěžovatele. Okresní státní zastupitelství však nepřistoupilo na argumentaci, že stěžovatel nemohl svou obhajobu s ohledem na objektivní okolnosti sám náležitě obstarat. Pokud tedy i s ohledem na výše uvedené považuje okresní státní zastupitelství podanou stížnost za opožděně podanou, došlo podle stěžovatele k porušení ústavního práva na obhajobu dle ust. čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a zároveň čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 188/2004 a usnesení sp. zn. II. ÚS 16/05.
III.
Působnost Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavnímu soudu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností orgánů veřejné moci. Do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stížnost byla podána proti rozhodnutí, proti kterému trestní řád stížnost připouští a byla podána osobou oprávněnou k jejímu podání. Stížnost však, jakožto řádný opravný prostředek, může směřovat toliko vůči rozhodnutí, které dosud nenabylo právní moci. Tak tomu však v daném případě není. Státní zástupce poukázal na to, že doručení již pravomocných usnesení obhájci obviněného má účinky toliko notifikační. Pokud tedy oznamovatel prostřednictvím svého obhájce podal svou stížnost až dne 21. února 2014, je zřejmé, že tato stížnost byla dle §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu podána opožděně. V daném případě pak dle konstantní právní teorie platí, že pokud stížnostní orgán zjistí existenci skutečnosti uvedené v §148 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního řádu, z úřední povinnosti stížnost bez dalšího zamítne usnesením z formálních důvodů a není oprávněn z podnětu takové stížnosti napadené usnesení vůbec meritorně přezkoumávat. Z právě uvedeného důvodu tedy byla stížnost jako opožděná dle ustanovení §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítnuta. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Podle ust. §144 odst. 1 trestního řádu se oprávněná osoba může stížnosti výslovně vzdát. Prohlášení oprávněné osoby o vzdání se stížnosti je neodvolatelné. Vzdala-li se oprávněná osoba, která není zbavena způsobilosti k právním úkonům ani není její způsobilost omezena, výslovně stížnosti, nemůže ji podat ani např. prostřednictvím svého obhájce. Podání osoby, která se stížnosti předtím vzdala, orgán rozhodující o stížnosti zamítne z formálních důvodů [srov. §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu].
Obhájce obviněného, ustanovený či zvolený proto, že zastoupení obviněného obhájcem považuje orgán činný v trestním řízení za nutné, neboť vzhledem k duševním vadám obviněného má pochybnost o jeho způsobilosti náležitě se hájit (§36 odst. 2 trestního řádu), může vykonávat oprávnění uvedená v §41 odst. 2, odst. 3 trestního řádu, jen se souhlasem obviněného. Proti vůli obviněného může takto postupovat teprve tehdy, bylo-li v příslušném řízení pravomocně rozhodnuto o zbavení způsobilosti obviněného k právním úkonům nebo o omezení této jeho způsobilosti.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 188/2004 (N 28/36 SbNU 329) neshledal Ústavní soud případným, neboť v dané věci - oproti nyní projednávané věci - byl stěžovatel zbaven způsobilosti k právním úkonům; odkaz stěžovatele na usnesení sp. zn. II. ÚS 16/05 v nyní projednávané věci rovněž nelze aplikovat, neboť citovaným usnesením byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ověřil, že postup státního zastupitelství byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci státního zastupitelství, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího státního zastupitelství došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu