ECLI:CZ:US:2015:2.US.1289.13.3
sp. zn. II. ÚS 1289/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Františka Roubíčka, zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, 280 00 Kolín IV, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2013 č. j. 6 Cmo 44/2013-62 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2013 č. j. 49 Cm 364/2011-55, za účasti 1) Vrchního soudu v Praze a 2) Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
I. V řízení ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1289/13 se pokračuje.
II. Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. dubna 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2013 č. j. 49 Cm 364/2011-55 bylo zastaveno řízení o zaplacení pohledávky ve výši 4,655.000,- Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I.). Ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnutí krajského soudu napadl žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") odvoláním. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. února 2013 č. j. 6 Cmo 44/2013-62 napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.).
Ústavní soud ze své úřední činnosti zjistil, že pod sp. zn. I. ÚS 441/13 je vedeno řízení o dříve podané ústavní stížnosti téhož stěžovatele proti jiným rozhodnutím obecných soudů, vydaným ve skutkově obdobné věci.
Za procesní situace, kdy ještě před podáním nyní posuzované ústavní stížnosti bylo před Ústavním soudem zahájeno jiné řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí, tedy s ohledem na blízkou souvislost obou věcí, Ústavní soud podle §63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), usnesením ze dne 19. září 2013 sp. zn. II. ÚS 1289/13 ve znění opravného usnesení ze dne 19. února 2014 řízení ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 1289/13 přerušil do doby, než bude skončeno řízení o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. I. ÚS 441/13.
Usnesením ze dne 16. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 441/13 byla ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 6 Cmo 317/2012-52 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. července 2012 č. j. 49 Cm 364/2011-46 odmítnuta. Ústavní soud proto rozhodl, že v přerušeném řízení bude pokračovat.
V nyní souzené věci Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval následující skutečnosti: Krajský soud v Praze usnesením ze dne 19. června 2012 č. j. 49 Cm 364/2011-38 uložil žalobci povinnost, aby do tří dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek za návrh na zahájení řízení ve výši 232 750,- Kč na účet soudu. Žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků, což byla jeho druhá žádost, když jeho předchozí návrh na osvobození od soudních poplatků ze dne 25. srpna 2011 soud prvního stupně zamítl usnesením ze dne 4. října 2011 č. j. 49 Cm 364/2011-23, které bylo potvrzeno usnesením odvolacího soudu ze dne 28. března 2012 č. j. 6 Cmo 360/2011-29. Soud prvního stupně i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatovaly, že žalobce není nemajetný, když je vlastníkem souboru cenných papírů představujících majetkovou hodnotu v řádu miliónů Kč, i když předmětné směnky představují ve skutečnosti peněžní pohledávky investorů, jež v jejich prospěch vymáhá žalobce. Soud prvního stupně poté výše uvedeným usnesením ze dne 19. června 2012 uložil žalobci, aby na účet soudu uhradil soudní poplatek ve výši 232 750,- Kč. Žalovaný však opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků a soud prvního stupně toto řízení zastavil, když uzavřel, že druhý žalobcův návrh je zopakováním argumentace uplatněné již v předchozím řízení. Vrchní soud poukázal na to, že žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by došlo ke změně poměrů, které by opodstatňovaly jiné rozhodnutí o jeho poplatkové povinnosti. Toto rozhodnutí bylo odvolacím soudem k odvolání žalobce potvrzeno usnesením ze dne 14. listopadu 2012 č. j. 6 Cmo 317/2012-52. Odvolací soud konstatoval, že ohledně návrhu na osvobození od soudních poplatků bylo soudem pravomocně rozhodnuto a žalobce byl proto povinen vyměřený soudní poplatek zaplatit, protože jinak se vystavoval nebezpečí zastavení řízení. V napadeném usnesení soud prvního stupně s odkazem na to, že žalobce nebyl osvobozen od soudních poplatků, a byl proto s ohledem na usnesení ze dne 19. června 2012 č. j. 49 Cm 364/2011-38 povinen splnit svoji poplatkovou povinnost, řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů o zastavení řízení podle ust. §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle názoru stěžovatele odvolací soud potvrzením zamítavého usnesení soudu prvního stupně v extrémní míře vybočil z rámce vymezeného principy spravedlnosti. Stěžovatel uvádí, že již v obraně proti rozhodnutím obecných soudů poukazoval na zcela formální aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu a zákona o soudních poplatcích. V řízení o žádosti o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení doložil své osobní, rodinné, výdělkové a majetkové poměry, jež odůvodňují kladné rozhodnutí soudu o jeho žádosti. Okolnost, že stěžovatel je majitelem směnek na částku 4 655 000,- Kč, na tomto závěru nic nemění, neboť tyto směnky nepředstavují reálnou hodnotu a pokud mu směnečný peníz nebude soudem pravomocným rozhodnutím přiznán a vymožen, nijak finanční poměry stěžovatele nezlepšují a stěžovatel ani zčásti tento směnečný peníz nemůže použít k placení soudního poplatku a nákladů zastoupení. Pokud směnky představují reálnou hodnotu, navrhoval, že by z vymoženého směnečného penízu soudní poplatek uhradil, popř. odložení jeho splatnosti. Z těchto důvodů považuje stěžovatel postup odvolacího soudu za nesprávný a jeho rozhodnutí jako aplikaci práva, jež může mít za následek porušení základních práv a svobod, a to tam, kde jde o svévolný výklad, jež je v extrémním rozporu s pravidly spravedlnosti. V důsledku tohoto extrémního vybočení byl vytvořen stav, jenž stěžovateli znemožňuje domáhat se zákonem stanoveným postupem soudní ochrany, čímž bylo porušeno jeho základní právo domáhat se zákonem stanoveným postupem soudní ochrany zaručené podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto soudů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17, dostupný též na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Ve věci ústavní stížnosti stěžovatele, o níž rozhodl Ústavní soud shora uvedeným usnesením ze dne 16. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 441/13, krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil, neboť shledal, že okolnosti majetkových poměrů stěžovatele se nezměnily, již jednou byly posouzeny a bylo o nich pravomocně rozhodnuto. Vrchní soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil; odkázal přitom na své předchozí rozhodnutí ve věci a uvedl, že stěžovatel netvrdí a neprokázal žádné nové skutečnosti, které by byly rozhodující pro posouzení jeho návrhu. Za takové v daném případě nepovažoval to, že od původního rozhodnutí se měla zhoršit finanční a zdravotní situace stěžovatele.
Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 16. dubna 2014 sp. zn. I. ÚS 441/13 konstatoval, že z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 28. března 2012 č. j. 6 Cmo 360/2011-29 považoval vlastnictví předmětných směnek za hlavní důvod, proč stěžovatele nepovažoval za nemajetného a proto potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. října 2011 č. j. 49 Cm 364/2011-23, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od zaplacení soudního poplatku z toho důvodu, že nemá takové finanční prostředky. Od tohoto rozhodnutí se odvíjí i rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který zvýšené životní náklady stěžovatele nepovažoval za novou skutečnost, která by mohla ovlivnit rozhodnutí ve věci. V tomto kontextu neshledal Ústavní soud napadená rozhodnutí jako svévolná nebo v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Pokud hlavním důvodem odmítnutí prvotní žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků bylo vlastnictví směnky, tak na této okolnosti se od doby pravomocného rozhodnutí v této věci nic nezměnilo. Ústavní soud poukázal i na to, že tuto otázku již jednou posuzoval, a to ve svém usnesení ze dne 23. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 2207/12 (jímž byla odmítnuta stěžovatelova ústavní stížnost ze dne 13. 6. 2012), jehož závěry je vázán.
Od svých výše uvedených závěrů nemá Ústavní soud důvod odchýlit se ani v nyní projednávané věci.
Protože nyní projednávaná ústavní stížnost neobsahuje žádné nové skutečnosti, ze kterých stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv, byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s právy podle hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu