ECLI:CZ:US:2015:2.US.1297.15.1
sp. zn. II. ÚS 1297/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Koška, zastoupeného Mgr. Michalem Mazlem, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2015, č. j. 8 As 59/2014-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 4. 5. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva. Konkrétně namítá porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny (resp. čl. 6 Úmluvy). Dále stěžovatel namítá, že došlo též k popření principů deklarovaných čl. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 2 a 3 Listiny.
2. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost brojící proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 3. 2014, č. j. 59 A 75/2012-94. Krajský soud tímto rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal zrušení blíže specifikovaného rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, jímž bylo rozhodnuto o tom, že se nepovoluje obnova vodoprávního řízení. V původním vodoprávním řízení (jehož obnovu stěžovatel žádal) mu totiž bylo uloženo nápravné opatření spočívající v odstranění výsadby rakytníku řešetlákového z pozemků ve vlastnictví stěžovatele, přičemž nutnost odstranit výsadbu byla odůvodněna protipovodňovými opatřeními. Důvodem pro podání návrhu na obnovu řízení přitom bylo zjištění stěžovatele vycházející z informace Ministerstva zemědělství, že již v listopadu roku 2007 podala obec Příšovice žádost o protipovodňová opatření a v říjnu roku 2009 byl plán protipovodňových opatření v této obci schválen. Stěžovatel proto tvrdí, že v době, kdy mu bylo uloženo nápravné opatření, nastala skutečnost, jejíž posouzení mohlo odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Kdyby totiž stěžovatel již v době řízení o nápravném opatření tyto informace měl, mohl požadovat, aby správní orgány zvážily, zda je nezbytné likvidovat jeho výsadbu rakytníku, když se současně chystají opatření, která by protipovodňové riziko eliminovala efektivněji, než ho mohlo zajistit samotné odstranění výsadby rostlin stěžovatele. Pokud tedy Nejvyšší správní soud argumentoval tím, že v době předmětného správního řízení doposud neexistovala příslušná protipovodňová opatření a ani nebylo vydáno stavební rozhodnutí, pak svým formalistickým přístupem toleroval porušení základních práv stěžovatele. Není totiž podstatné, že v době předmětného správního řízení protipovodňová opatření doposud neexistovala, nýbrž podstatná je naopak skutečnost, že plánovaná výstavba protipovodňových opatření měla být v řízení o nutnosti odstranit výsadbu rakytníku zohledněna. Odhlédnuto od této argumentace stěžovatel zastává závěr, že správní orgán v předchozím řízení rozhodoval o uložení nápravného opatření za porušení ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vodní zákon"), a nikoliv z důvodu porušení ustanovení §67 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Tímto postupem došlo k popření principu nezaměnitelnosti pravomocného rozhodnutí a tedy i k popření zásady právní jistoty.
3. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (resp. též správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud totiž není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
4. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí primárně správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Nic takového však Ústavní soud v nyní projednávaném případě nezjistil.
5. Z obsahu ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že použitá argumentace představuje de facto pouze pokračující polemiku se závěry správních soudů, potažmo správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního, a stěžovatel zřejmě (nicméně zcela nepřípadně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí však Ústavní soud konstatuje, že v přezkoumávané věci neshledal žádný exces, libovůli či jiný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, který by dosahoval intenzity protiústavnosti, což teprve by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.
6. Stěžovatel se totiž uplatněnou stížnostní argumentací poněkud míjí s podstatou odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ten vychází v prvé řadě z toho, že stěžovatel rakytník pěstoval na pozemcích spadajících do aktivní zóny záplavového území ve smyslu ustanovení §67 vodního zákona (tuto skutečnost stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani nikterak nezpochybňuje). Ustanovení §67 citovaného zákona přitom povoluje - zjednodušeně řečeno - do aktivních zón záplavových území umísťovat jen tzv. typové stavby, které napomáhají opatření před povodněmi. Stejné ustanovení dále zmiňuje - vlastně zrcadlově obráceně - některé aktivity, jež se bez dalšího (to znamená, aniž by zákon dovoloval rozlišovat například v jejich rozsahu či intenzitě) v aktivních zónách záplavových území provádět nesmí. Mezi takové aktivity patří mimo jiné právě zřizování oplocení, živých plotů a jiných podobných překážek [srov. §67 odst. 2 písm. c) vodního zákona].
7. Uložily-li tedy správní orgány stěžovateli odstranit jím pěstovaný rakytník, učinily tak proto, že jej vyhodnotily jako překážku obdobnou živému oplocení - srov. k tomu též stěžovatelem uváděnou citaci, že jím pěstovaný rakytník "vzhledem k hustotě porostu vytváří během povodně neprostupnou stěnu a má tak výrazně negativní vliv na průběh povodně". Z této citace, ani z případného konstatování správního orgánu, že stěžovatelem vysázený rakytník byl pěstován bez povolení vodoprávního úřadu, proto nelze usuzovat, že by správní orgán v řízení, jež vyústilo v povinnost stěžovatele rakytník odstranit, nejprve aplikoval ustanovení §14 vodního zákona (ten se na rozdíl od §67 vodního zákona týká povolení k některým činnostem, mezi něž patří výsadba stromů a keřů v záplavovém území). Stromy a keře je sice po vydání povolení možno vysazovat v záplavových územích, nikoliv ale v aktivních zónách těchto území. Aktivní zóna totiž při povodni odvádí rozhodující část celkového průtoku a jakákoliv překážka by tak mohla znamenat ohrožení života, majetků a zhoršení průběhu povodně.
8. Vzhledem k právě uvedenému musí proto i Ústavní soud souhlasit se závěrem Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu výslovně odst. 31 odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku), že důvodem pro obnovu řízení ve stěžovatelově věci by byla pouze skutečnost, že rakytník stěžovatele netvoří jinou obdobnou překážku ve smyslu ustanovení §67 odst. 2 písm. c) vodního zákona, anebo, že se pozemky, na nichž stěžovatel rakytník pěstoval, nenachází v aktivní zóně záplavového území. Protože však stěžovatel v řízení před správními orgány ani soudy nic takového netvrdil (a ani neprokázal), důvody pro obnovu řízení nebyly dány. Aby důvody pro obnovu řízení byly v daném případě naplněny, muselo by být např. změněno opatření obecné povahy, jímž se záplavová území (včetně jejich aktivních zón) stanovují (srov. §66 odst. 2 vodního zákona).
9. Lze tak souhrnně konstatovat, že ve věci stěžovatele nebyla porušena jeho tvrzená základní práva, neboť řízení před Nejvyšším správním soudem i jím vyslovené právní závěry Ústavní soud neshledal protiústavními. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu