ECLI:CZ:US:2015:2.US.1324.15.1
sp. zn. II. ÚS 1324/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky "POLÁRKA s.r.o.", se sídlem U Kamýku 284/11, Praha 4, zastoupené Mgr. Tomášem Lázničkou, advokátem, se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 28, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2015, č. j. 2 As 138/2014-35, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 5. 2014, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1, v článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a v článku 2 odst. 3 a v článku 4 Ústavy České republiky.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že svá práva neuplatnila včas a správným způsobem v soudním řízení. Stěžovatelka má totiž za to, že zrušením rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o výmazu ochranné známky ve správním soudnictví nedošlo k zastavení ani k jinému ukončení probíhajícího správního řízení, a že tedy správní řízení v její věci u Úřadu průmyslového vlastnictví objektivně trvá. Proto neměl Nejvyšší správní soud dle stěžovatelky posoudit její žalobu proti nečinnosti ve správním řízení jako nedůvodnou, či jako opožděnou žalobu proti nezákonnému zásahu, ale mělo dojít k jejímu meritornímu projednání.
3. Z obsahu spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 11 A 169/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Výrokem II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, č. j. 11A 169/2013-27, byla zamítnuta žaloba ve vztahu k podání stěžovatelky ze dne 18. 6. 2013 doručeného dne 20. 6. 2013 Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "žalovaný") a označeného jako "Podnět k vyznačení platnosti ochranné známky v rejstříku, obnovení zákonného stavu sp. zn.: O-88896, žádost o navrácení práv k ochranné známce podle smlouvy TRIPS, uplatnění opatření proti nečinnosti, nepřiměřená délka řízení, průtahy v řízení". Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo.
5. Ústavní soud v dané právní věci zejména předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
6. Městský soud v Praze výrokem II. rozsudku ze dne 22. 7. 2014, č. j. 11 A 169/2013-27, zamítl žalobu jako nedůvodnou s odůvodněním, že shora citované podání stěžovatelky ze dne 18. 6. 2013, kterým se zřejmě domáhala obnovy zápisu ochranné známky podle §29 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách), bylo učiněno po uplynutí desetileté lhůty, která je stanovena v §29 odst. 2 zákona o ochranných známkách. Na uvedené nemá vliv skutečnost, že zápis ochranné známky byl předmětem soudního řízení, neboť zákon o ochranných známkách neobsahuje žádné ustanovení, které by stanovilo přerušení lhůty v důsledku soudního řízení. Za této situace soud uzavřel, že lhůta pro podání žádosti o obnovu zápisu uplynula deset let od podání přihlášky, tj. dne 25. 4. 2004. Poněvadž stěžovatelka podala všechny své žádosti po této lhůtě (první dne 10. 11. 2006), tj. po lhůtách stanovených v §29 zákona o ochranných známkách, nemohlo její podání zahájit řízení o obnově zápisu ochranné známky. Jelikož žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se nelze domáhat toho, aby správnímu orgánu bylo uloženo zahájit správní řízení (navíc řízení, které zákon výslovně neupravuje), nýbrž pouze toho, aby v průběhu již zahájeného řízení vydal správní orgán rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, shledal soud žalobu stěžovatelky v této části nedůvodnou.
7. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud, který v odůvodnění svého napadeného rozsudku zdůraznil, že ve smyslu jeho konstantní judikatury, podle níž se nelze ochrany ve správním soudnictví podle §79 a násl. s. ř. s. dovolávat proti jakékoliv absenci činnosti správního orgánu, je působnost těchto ustanovení omezena na případy, kdy správní orgán má ve správním řízení povinnost vydat rozhodnutí, jímž má být založeno, změněno nebo závazně určeno právo nebo povinnost žalobce, nebo má povinnost vydat osvědčení, má tak učinit v určité zákonem stanovené lhůtě a žalobce vyčerpal, pokud mu je ovšem příslušný procesní předpis zakládá, zákonné prostředky k ochraně před nečinností správního orgánu. Nejvyšší správní soud má nicméně za to, že podání stěžovatelky ze dne 18. 6. 2013, z nějž není zcela zřejmé, čeho se stěžovatelka domáhala, nebylo vůbec nutné kvalifikovat jako žádost o obnovu zápisu ochranné známky, nýbrž jej bylo možno považovat, právě s ohledem na jeho formulaci a velký časový odstup od zániku ochranné známky, za pouhý obecný podnět žalovanému. Ten byl pak neformálně vyřízen přípisem žalovaného ze dne 9. 7. 2013. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na §44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a upozorňuje, že nelze obecně dovozovat, že doručením jakéhokoliv podání správnímu orgánu je zahájeno určité správní řízení, neboť citované ustanovení dopadá pouze na případy, kdy je již s určitým podáním spojeno zahájení řízení, a specifikuje, k jakému okamžiku je řízení považováno za zahájené. V projednávané věci však výsledkem postupu správního orgánu není formální pozitivní nebo negativní akt, nýbrž buď faktický úkon spočívající v provedení záznamu do státem vedené evidence (rejstřík ochranných známek), anebo faktický úkon spočívající v "nečinnosti" (neprovedení záznamu) s případným vrácením správního poplatku, byl-li zaplacen. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že podání stěžovatelky (i v případě, že by bylo včasně učiněno, nelze považovat za návrh na zahájení konkrétního správního řízení ani vydání konkrétního osvědčení. Absentuje-li pak taková povinnost správního orgánu, je pojmově vyloučena jeho nečinnost, a správní soud mu proto ani nemůže v řízení o žalobě podle §79 a násl. s. ř. s. takovou povinnost uložit. Nejvyšší správní soud proto dovodil, že se stěžovatelka žalobou domáhala vydání rozhodnutí za situace, kdy nedošlo k zahájení správního řízení (ať už by se jednalo o žádost o obnovu zápisu ochranné známky, nebo o prostý podnět správnímu orgánu), a v této věci tak nebylo možno dospět k závěru o nečinnosti žalovaného, resp. k závěru, že tady jsou podmínky pro uložení povinnosti vydat rozhodnutí ve věci samé (nebo osvědčení), protože žalovaného taková povinnost netížila.
8. Ústavní soud tedy nemůže přisvědčit stěžovatelce v tom, že by Nejvyšší správní soud přehlédl, že rozhodnutím předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví o výmazu ochranné známky nedošlo k zastavení ani k jinému ukončení správního řízení, které dále probíhá, a s námitkami ohledně zahájeného správního řízení se nevypořádal. Nad rámec věci se Nejvyšší správní soud vyjádřil k postupu žalovaného ve věci obnovy zápisu ochranné známky stěžovatelky na základě jeho (první) žádosti ze dne 10. 11. 2006. Zde Nejvyšší správní soud, pokud jde o včasnost uvedeného podání, konstatoval, že počátek dodatečné šestiměsíční poshovovací lhůty podle §29 odst. 4 zákona o ochranných známkách je nutno vztáhnout k právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž došlo ke zrušení rozhodnutí žalovaného a tudíž i k "obnovení" platnosti zápisu stěžovatelčiny ochranné známky, a žádost stěžovatelky ze dne 10. 11. 2006, tj. dva týdny po právní moci předmětného rozsudku, je třeba posoudit jako včasnou. Postup žalovaného v řízení o (první) stěžovatelčině žádosti o obnovu zápisu ochranné známky je tedy nezákonný, neboť při přezkumu podané žádosti o obnovu zápisu zkoumá správní orgán toliko, zda je podána ve lhůtě, zda má požadované náležitosti (označení ochranné známky a podpis) a zda byl zaplacen poplatek. Vzhledem ke skutečnosti, že žádost stěžovatelky o obnovu zápisu uvedené náležitosti obsahovala a měla být posouzena jako včasná, měl žalovaný na jejím základě provést obnovu zápisu ochranné známky. I přesto však není dle Nejvyššího správního soudu v současnosti na místě žaloba proti nečinnosti žalovaného; ta by byla možná pouze v případě, bylo-li by uvedenou žádostí zahájeno správní řízení, k čemuž ze shora uvedených důvodů nedošlo. V úvahu by tak připadala pouze žaloba na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 an. s. ř. s., neboť zásahem je i nečinnost správního orgánu, která nespočívá v nevydání rozhodnutí nebo osvědčení. Lhůty pro podání předmětné žaloby však již marně uplynuly a taková žaloba by musela být jako opožděná odmítnuta, neboť o nezákonném zásahu, tj. o neprovedení obnovy zápisu ochranné známky, stěžovatelka prokazatelně nabyla vědomost poté, co bylo rozhodnuto o vrácení poplatku za obnovu zápisu rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 5. 2007, resp. jeho právní mocí, tj. 22. 5. 2007; posledně uvedeným datem stěžovatelce začala plynout subjektivní lhůta pro podání žaloby proti nezákonnému zásahu.
9. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí, které se všemi námitkami stěžovatelky vypořádalo způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl.
10. Pokud stěžovatelka namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně odvozoval běh lhůty pro podání žaloby proti nezákonnému zásahu ode dne, kdy bylo rozhodnuto o vrácení poplatku za obnovu zápisu, když vrácení poplatku samo o sobě ještě nepoškozuje účastníka řízení tak, aby přímo determinovalo jeho práva, a nemůže být způsobem odnětí účastníkovi práva bránit se proti nečinnosti v objektivně neskončeném a tedy stále probíhajícím správním řízení, lze jen zopakovat, že se jedná o objektivní vymezení okamžiku, kdy stěžovatelka prokazatelně musela nabýt vědomost o tom, že nedošlo k provedení obnovy zápisu ochranné známky. Ústavní soud dodává, že na této skutečnosti nemůže nic změnit ani komunikace stěžovatelky se správním orgánem, který stěžovatelku ujišťoval dle jejích slov o tom, že správní řízení ve věci probíhá, a další kroky budou učiněny až po rozhodnutí v jiném souvisejícím řízení.
11. Rozhodující je, že stěžovatelka podala kasační stížnost proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2014, č. j. 11 A 169/2013-27, kterým soud zamítl žalobu jako nedůvodnou s odůvodněním, že žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu se nelze domáhat toho, aby správnímu orgánu bylo uloženo zahájit správní řízení (navíc řízení, které zákon výslovně neupravuje), nýbrž pouze toho, aby v průběhu již zahájeného řízení vydal správní orgán rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Tento ústavně souladný závěr byl stěžovatelce řádně Nejvyšším správním soudem odůvodněn, a stěžovatelce bylo vysvětleno, že se mohla domáhat (v případě včasně podané žádosti o obnovu zápisu ochranné známky) svých práv v zákonné lhůtě podanou žalobou na ochranu před nezákonným zásahem. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na skutečnost zmíněnou Nejvyšším správním soudem, že kasační stížnost byla, pokud jde o samotnou formulaci stížnostních námitek, velmi stručná, nekonzistentní a nese se víceméně v rovině výhrad k charakteru poplatku za zápis a obnovu zápisu ochranné známky, resp. k dodržení lhůty k podání žádosti o obnovu zápisu v roce 2006, a to bez toho, že by se konkrétně vymezovala proti jednotlivým závěrům uvedeným Městským soudem v Praze v odůvodnění rozsudku vztahujícím se k napadenému výroku II.
12. I ohledně námitek stěžovatelky uplatněných v kasační stížnosti lze konstatovat, že stěžovatelka věnuje podstatnou část své argumentace prezentaci časové posloupnosti vývoje projednávaného případu, dále se soustředí na meritum věci a polemiku nad charakterem správního poplatku ve výši 3 000 Kč. V dané věci je však podstatný závěr správních soudů o tom, že povinnosti správního orgánu obnovit zápis ochranné známky se pojmově nelze domáhat prostřednictvím žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. s. ř. s. Nejvyšší správní soud s ohledem na skutkovou a právní složitost věci zvažoval, zda by stěžovatelkou podaná žaloba, po případném doplnění k výzvě soudu, neobstála jako žaloba zásahová, nicméně s ohledem na její podání po zákonem stanovené lhůtě dovodil, že ani takto vstřícný postup soudu by nemohl vést k jejímu věcnému projednání.
13. Ústavní soud má za to, že rozsudek Nejvyššího správního soudu je z hlediska ústavnosti plně přijatelný, neboť nevykazuje prvky libovůle, když z jeho odůvodnění je dostatečně zřejmé, z jakých úvah při posuzování kasační stížnosti soud vycházel. Přesto, že se jedná o věc skutkově i právně složitou, jak bylo uvedeno výše, Ústavní soud nemůže odhlédnout od svého setrvalého stanoviska, podle kterého platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, jež je plně v jejich dispozici. I soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu